Na začátku roku jste měl narozeniny. Co jste si přál? Říká se – pozor na přání, mohla by se vyplnit. Jaká byla ta vaše?

Já jsem si přál, abych v čase, který se mi teď otevřel po odchodu z politiky, se dokázal soustředit na to, co bych ještě do konce života chtěl udělat. Ten přechod byl pro mne nečekaně obtížný. Šestnáct let jsem žil v umělém světě. Všechno jsem se učil znovu – běžný život, Prahu… Po roce a půl se mi daří se zklidnit. Kladu si ještě za cíl porozumět hlouběji tomu, co se tady za těch 25 let stalo. K tomu potřebujete soustředění, zdraví, rodinu, která vás podporuje. Tak to jsem si přál. Nic většího, nic menšího.

Jak říkáte, dlouhý život v politice je život v umělém světě. Většinou to bývá vnímáno tak, že politickým matadorům schází jakýsi nadhled, pohled na život obyčejných lidí…

Ten nadhled mně mohl scházet po první epizodě, kdy jsem byl dva a půl roku předsedou vlády. To jsem do toho vletěl naprosto nečekaně. Když jsem po prohraných volbách v roce 1992 vyšel ven, mezi, jak říkáte, obyčejné lidi, tak jsem byl dost dezorientovaný. Pak jsem měl čtyři roky pauzu, za kterou blahořečím. Vracel jsem se, ne zrovna snadno, na právnickou fakultu. Teď ale nemám vůbec pocit, že objevuji život obyčejných lidí. To ne. Byl jsem také senátorem v poměrně chudém kraji, na Vysočině. Tam člověk nemůže zblbnout. V Praze možná…

Rozdíl mezi Prahou a venkovem je v mnohém nedozírný…

Nedozírný! A Pražané jsou naprosto tupí, protože to vůbec netuší. A netuší, jak je to nebezpečné. Ty rozdíly se stále zvětšují. Ve všem. Vím, že se dneska rozevírají nůžky úplně všude. Je to něco, s čím se vůbec nedokážu smířit, ale nejsem z těch, kteří by řekli, že to umějí vyřešit. Moje heslo v poslední senátorské kampani bylo „Ať je blaze nejen v Praze“. Na druhé straně jsem vždy ve svém obvodě pookřál a těch několik dní v Praze, to byla deprese z uzavřeného světa politiky. Je to prostě na jedné straně těžší a chudší život, ale lepší vztahy mezi lidmi, pestřejší občanská společnost, větší míra solidarity. To Praze chybí.

Politika je o důvěře, je o odhodlání, o sebevědomí a vůli prosazovat určitou myšlenku – není toho sebevědomí a individuální vůle jedince v politice v poslední době moc?

Když přijde někdo, komu sebevědomí přetéká ze všech otvorů těla a kapes, je schopen poplést miliony lidí. To neznamená, že musí být schopnější, chytřejší, vzdělanější. Na nejisté lidi působí pouhý fakt asertivity. Teď jsme zaznamenali velký politický úspěch dvou lidí, kteří v čele nestandardních uskupení dobyli sněmovnu. Pokud v příštích volbách tací ještě získají, je tady s demokracií konec.

Nabízí se základní filozofická otázka – kdo jsme a kam jdeme – a na ni navazující – kam asi tak dojdeme?

A ještě ta třetí gauguinovská otázka – odkud přicházíme – a to je to, co mě strašně zajímá. Jsem přesvědčen, že to, kde jsme, záleží na tom, odkud jsme přišli. Vracím se do druhé poloviny 19. století, jak česká politika začínala. Vždycky jsme měli obtíže s politikou. Prostě jsme to neuměli. A kdo jsme a kam jdeme? Neumím na to odpovídat jinak, než že mám jedno oko ve zpětném zrcátku – co můžeme, na co máme vzhledem k tomu, čím jsme prošli. Nevidím před sebou žádný nutný úpadek, ale na druhou stranu zářné perspektivy taky ne. Nevěřím na vize, které lidi osloví, a všichni půjdou za tím vizionářem. Toho se spíš bojím.

Zpětně se věci jeví jinak. Co vás nejvíc překvapilo ve vývoji české politiky, viděno s odstupem času?

Překvapila mě setrvačnost postojů, vzorců chování z minulosti. Především toho, co jsme si osvojili za minulého režimu, hlavně v 70., 80. letech. Myslel jsem si, že tuhle mimořádně hnusnou dobu necháme energičtěji za sebou. Táhneme to pořád a nechceme to pojmenovat. Celonárodní dohoda je, že to byl totalitní režim. Ale totalitní režim byl v 50. letech.

Byl jste zastáncem zachování Československa, ale nebránil jste se volnějšímu česko-slovenskému svazku. Při tehdejších jednáních jste použil slovo dvojdomek.

Jako právník jsem byl nešťastný z toho, jak se politici nemohou dohodnout na významu pojmů v těch debatách. Slovo federace mělo různé významy. Zdálo se, že se nedohodneme, protože se neshodneme v pojmech. Tak jsem řekl – nechme pojmy stranou, představme si dvojdomek – chceme vůbec žít spolu? Tak hledejme, jak to bude vypadat a fungovat. Byla v tom obsažena jistá míra větší volnosti. Slováci ji evidentně potřebovali. Měl jsem za to, že se to dá zvládnout v rámci jednoho celku. Do smrti se nesmířím s tím, že jsme ten proces hledání a nenalezení odbyli za necelý rok a půl. Podívejte se na Belgičany, Kanaďany – obě tyto země se rozpadají už padesát, osmdesát let a vždycky to zas dají dohromady. Stojí jim to za to. Nám to nestálo za to? Vždyť ten stát vznikl za takových obětí! Kdybychom pět let hledali řešení a nenašli… S tím se nikdy nesmířím.

A v lehčím tónu – s kým byste chtěli mít opravdový dvojdomek vy?

Takové otázky typu – jakou knihu byste si vzal na opuštěný ostrov a tak – na to já nerad odpovídám. Ale tak třeba bych potřeboval nějakou dobu pobývat s Ferdinandem Peroutkou, znalcem první republiky.

Absolvujete právě léčebný pobyt v Bertiných lázních. Téma lázeňství je vám rovněž politicky hodně blízké. I jako bývalému senátorovi.

Ano, zorganizoval jsem veřejné slyšení o lázeňství v Senátu. Přijela spousta lidí, ale vesměs to byli provozovatelé lázní. Novináři projevili zájem velmi střídmý. Já věděl, že to bude malér, ale bohužel, našinci jsou, pokud jde o předvídavost do budoucna, poněkud dětinští. Dokud jim to nespadne na hlavu, tak si neuvědomí, že se děje něco špatného. Když se pak podmínky v lázeňství opravdu změnily, tak toho byly plné noviny, ale to se mělo dělat předtím. Moje maminka je z Luhačovic a Luhačovice jsem si prožil. Vím, že lázeňství nejsou jen vany. Je to stále vzácnější rytmus času, ta POHODA. Pro mě jako vrcholného politika to bylo úžasné – někdo vám říká: Tady počkejte, teď ještě ne... A já, tak rád jako ovečka… Můžete prostě vypnout. A to je to, co léčí. Sebesofistikovanější wellness to nemůže nahradit.

Vašimi zájmy jsou údajně rybaření a fotografování. Třeboňsko může v obojím nabídnout senzační úlovky.

Obě ty záliby mají společné to, že vyžadují mnoho nerušeného času. To jsou všechny činnosti, které byly kusem mého já, a od listopadu 1989 jsem se o ně sám okradl. Možná že se mi to ještě podaří. Vyžaduje to čas, soustředění, ticho, samotu. Přesně kontradikce k politice. No, a potom rada – jdi hochu do politiky… 

Jste právník, politolog, historik, politik, filozof, byl jste zahradní dělník, knihovník, noční hlídač…

To, že jsem byl zahradníkem na Petříně, pokládám za privilegium. Petřín je totiž botanicky les. Bydlel jsem na Malé Straně a ráno jsem odešel do lesa do práce. To bylo skvělé. Vzpomínám na to rád.

Čím byste být určitě nemohl? 

Nemám vůbec vlohy pro věci, které souvisejí s obchodem ve smyslu podnikání. Respektuji to, obdivuji se těm, kdo mají ten smysl. Když to někdo dělá poctivě, je to skvělé. Já pro to smysl nemám. Kdybych pracoval pod nějakým geniálním šéfem, to možná jo, ale sám bych si to netroufl.

Text: Roman Růžička