Za dva dny z Třeboně odjíždíte a za týden zde máte koncert. Nešel pobyt v lázních spojit s vaším vystoupením na festivalu?

Původní záměr takový byl, ale žena měla být tou dobou ve Znojmě. Nakonec se změnila situace a dopadlo to, jak to dopadlo.

Jak jste se dostali do třeboňských lázní?

Přes festival jsme dostali tip, že je zde hezky a opravdu si zdejší pobyt užíváme. 

V mládí jste hrával hokej. Proč jste u něj nezůstal?

Hrával jsem jako malý kluk, ale měl jsem i řadu dalších aktivit jako zpívání, flétnu, klavír, chodil jsem do lyžařsko-vodáckého kroužku. Jenomže nastávaly problémy se soustředěními a zápasy. Hokej si žádal profilaci velmi brzo, já nebyl ochotný se pro něj rozhodnout. Pak jsme si řekli, že v aktuálním hokejovém výběru nepatřím k absolutní špičce, a že by asi bylo odvážné sázet na jedinou kartu, když si můžu nechat otevřené obzory a zkoušet dál, co mi bude nejlépe vyhovovat. Šlo o rozhodnutí buď jenom hokej, nebo všechno ostatní okolo. Proto jsem s hokejem skončil a zpětně to vidím jako dobré rozhodnutí, protože bych zřejmě zůstal někde v průměru.

 Na jakém postu jste hrál?

V obraně.

Podle vaší postavy usuzuji, že se sportu nevyhýbáte, že zřejmě stále navštěvujete posilovny.

Do posilovny jsem chodil, ale moc mě nebaví. Raději dělám věci, které mají nějaký cíl než 20x zopakovat stejní cvik. Občas zajdu na volejbal, na fotbal, proběhnout se. Dělat něco ideálně venku, protože jinak jsem zavřený až až. Ať v divadle nebo doma. Ale poslední rok, od té doby co se nám narodila dcerka, jsem šeredně zlenivěl, takže musím začít zase něco dělat.

 Jak jste se dostal ke zpívání?

Tuším, že ve třetí třídě jsem ve škole viděl letáček, aby se děti hlásily do Pražského dětského sboru pana profesora Staška. Šel jsem to vyzkoušet, zalíbilo se mi tam a zůstal celou základní školu. Sbor výborně fungoval i jako výchovná instituce, protože nás formoval i po osobní stránce. Pak jsem přestoupil na konzervatoř a ze sboru jsem odešel, protože už jsem se učil klasicky a špatně se hlasem dolaďoval k ostatním ve sboru. Usoudili jsme, že raději než a bych se trápil tím, že se budu škrtit nebo to kazil ostatním, tak se omluvím a činnost ukončím.

Pocházíte z hudební rodiny?

Pokud vím, tak žádní profesionální hudebníky jsme v rodině neměli, ale základy máme. Hra na klavír a podobně prostě patřilo k výchově, k věcem, které se dětem vštěpovaly. 

Kdy došlo ke zlomu ve vaší kariéře? Kdy nastala hvězdná cesta vzhůru?

Nerad mluvím o jednom, dvěma zlomy. Nešel jsem cestou soutěží, ale většinou cestou konkurzů. Postupně od malých rolí jsem se propracovával k větším. Myslím si, že to byla spíš otázka soustavné práce. Z mediálního hlediska byl asi zajímavý můj záskok v roli Giovanniho ve Vídni. Myslím si, že tehdy si mně tisk začal všímat, ale jenom proto, že to bylo na očích, a že šlo do jisté míry o senzaci, když někdo méně známý zaskočil a role se mu povedla. Jenomže v té době jsem v tom samém divadle měl za sebou více jak 50 představení, ač v menších rolích, Zároveň jsem v té samé sezoně už měl v plánu roli Figara, takže si myslím, že z profesního hlediska by dráha šla obdobnou trajektorií, i kdyby zmiňovaný záskok nepřišel. Další plány byly rozjeté, ale Giovanni mi zřejmě pomohl v očích tisku i v očích laické veřejnosti. 

Měl jste někoho, kdo vás formoval, kdo vám říkal, kterou cestou se máte dát, co máte dělat a jak?

Především pan profesor Luděk Löbl. S ním jsem začínal a vlastně jsem s ním pořád v kontaktu. On je tím, kdo mě nejvýrazněji vede, člověk, s nímž pracuji, když mám nějaký výrazný problém. Pomáhal mi a pomáhá postavit moji techniku. Z řemeslného hlediska to je hlavně on, kdo mě formoval. Rovněž jsem sbíral a sbírám spoustu zkušeností z vystoupeních s kolegy, kteří jsou etablovanější, a kteří se pohybují ve špičce. To je další věc, která člověka inspiruje.

Jinak z prodejního hlediska je velmi důležitá agentura. Měl jsem obrovské štěstí na agentury. Jednak na českou, s níž jsem začínal a s níž stále v Čechách spolupracuji, a zároveň na anglickou, ke které jsem pro zbytek světa přestoupil. Oba agenti jsou velmi efektivní a velmi rozumní. Netlačí mě do něčeho, co by mi nesvědčilo, což se jinde často stává a bývá problém.

Jde o souběh mnoha okolností. Nejzásadnější věcí je, podle mě, dobré hlasové i kariérní vedení.

Jak často trénujete zpěv, role? U sportovců to je třeba tři až osm hodin denně.

U nás se to trošku obtížněji sumarizuje, protože složek je hned několik. Záleží, v jakém stádiu zrovna jste. Jako u sportovců. Jestli jde o letní přípravu nebo o sezonu, jestli je před zápasem nebo mezi zápasy. Novou roli se učíte průběžně, několik týdnů, což je jakási letní příprava. Mimochodem, už leta mi nevyšla letní pauza, kdy bych se úplně oprostil od zpívání a třeba týden nezpíval. Jenomže na druhou stanu, když se vypnu, tak potom těžko do toho zase nastupuju, takže mně vlastně vyhovuje pořád se udržovat v tempu. Tím pádem má příprava začíná ráno, kdy se rozezpívávám.

I tady v lázních?

Ne, tady ne. V lázních jsem si dal, s ohledem na hosty, pár dní volno. Až zase budu v zátahu a po pěti dnech budu znovu začínat, tak to bude chtít ráno 30–45 minut, ale když jsem v zaběhnutém režimu, tak ráno stačí 10–15 minut. Jenom srovnat hlas, protože on se každým výkonem vždy někam trošku posune. Aby se z toho nestal návyk, je potřeba jej hodit na původní klej. Když se hlas používá několik hodin denně, stačí minuty, čtvrt hodina. Po rozezpívání je dobré hlas nechat hodinku odpočinout a on si sám dojde do rozehřátosti. Pak přichází práce. Nácvik něčeho, studium rolí. Buď jenom po hudební stránce u klavíru, což je hodina až dvě denně nebo režijní zkoušky, které jsou podle divadla, podle toho, jak velkou máte roli, jaký je režim, což představuje od čtyř do osmi hodin denně. Na konec přijdou představení, kterých my máme méně než popoví zpěváci. Osobně končím sezonu někde mezi 50 až 60 představeními, což je relativně málo. Často máme čtyř nebo i více týdenní období, kdy jenom zkoušíme a potom se hraje ob jeden, dva dny.

Již šestým rokem jste stálým členem souboru Vídeňské státní opery. Do Vídně dojíždíte?

Bydlím ve Vídni. Manželka, která je sólistkou Národního divadla, bydlí v Praze, takže každý jsme na jednom místě a společný rozvrh dolaďujeme podle toho, kdo jak má čas.

A co dcerka?

Žena si vzala mateřskou dovolenou a až do března jsme byli spolu, všude jezdili se mnou. Nyní už přichází obtížnější období, kdy musíme hledat kompromisy, průsečíky. Dcerka je samozřejmě spíš s maminkou a já se snažím za nimi jezdit, když to jde.

Někdy však mám angažmá například v Londýně, na což je samozřejmě smlouva, a v ní se mimo jiné zavazuji, že po dobu její trvání budu ve městě. To jsem pryč třeba dva měsíce. Záleží, zda jde o novou nebo obnovenou inscenaci. Zkouší se dva až šest týdnů a pak se 14 dní hraje. Nyní na podzim mám být dva měsíce v Chicagu, a když bych chtěl odletět za rodinou, musím mít podepsanou dovolenku.

Jak dlouho se učíte novou roli?

Těžko říct. Hudebně, v nouzi nejvyšší, se nechá naučit i velká role v řádu dní. Ale aby v ní člověk získal jistotu a aby měl šanci objevit většinu hlubších vrstev, které ta role má, tak to jsou i léta. Ať roli nastudujete sebe zodpovědněji, tak nikdy to nemůže být hnedka stoprocentní. Takže ji hrajete a ona zraje na jevišti. I proto premiéra vypadá nějak a třeba až desátá repríza se posune jinam.

Máte také nějakou volnost při ztvárnění rolí?

V rámci zápisu volnost máme. Můžeme si po dohodě s dirigentem nebo režisérem říct, že v některé pasáži zpomalíme, uděláme něco jinak výrazově, ale musejí to být stále ty samé noty. Po herecké stránce máme volnosti dost, hodně se adaptuje zejména při komických operách, ale když se někdo podívá do not, měl by slyšet, co je tam napsáno.

Když mluvíte o herecké činnosti – na některých fotkách máte vousy, na jiných ne. Souvisí to s rolemi nebo vaším osobním rozhodnutím, nálady?

Vousy souvisely s mým vývojem. Dlouho jsem je nosil, pak jsem to vzdal. Nemít vousy je vlastně do jisté míry profesionálnější, jde o čistší variantu, protože pak si vás divadlo upravuje podle svého. Vousy vám mohou nalepit. Někdy vás oholí, jinde vás požádají, abyste si je nechal narůst. Dříve, jak mi říkal pan profesor, to bývalo i ve smlouvách, že se člověk musí holit, aby byl připraven na jakékoli role. Dnes to je spíše na osobní dohodě.

Hodně jezdíte ve světě. Kde je nejvřelejší publikum?

Těžko říct. Spontánnější a nezbytně informovanější jsou Američané. Bezprostředněji odměňují výkony a jsou tolerantnější. Když se něco stoprocentně nepovede, tak se snaží ocenit výkon jako celek. Kdežto v některých divadlech se vyloženě chodí kontrolovat chyby, lidé čekají, kdy si budou moci zabučet, když se něco nepovede tak, jak by chtěli.

Mně se nejvíce líbí Vídeň, protože tam je mnoho informovaných diváků. Jsou to nadšenci, kteří na opery chodí desítky let, už viděli všechny velké pěvce a přitom jsou otevřeni novým přístupům. Navíc s námi řadu věcí konzultují. Přijdou po představení za námi a povídají, že dnes to bylo lepší než v úterý, že tahle pasáž se povedla lépe, ale v pátek to bylo zase takové… Člověk musí být stoprocentně připraven a musí dávat maximum, protože lidi vše vnímají.

Diváci za vámi chodí do šatny nebo kde s nimi komunikujete?

Vídeňští diváci často čekají u služebního vchodu, kudy chodíme do šaten. Je to jedno z posledních divadel, kde na vás vždycky někdo čeká.

V kolika jazycích zpíváte?

Aktuálně nejčastěji německy, italsky, potažmo česky, což je nově. Od loňského roku, který byl Rokem české hudby, jsem nastudoval i pár árií a písňových cyklů v češtině. Občas jsem zpíval anglicky, párkrát rusky, i švédsky.

Snažím se zdržovat v jazycích, kterým rozumím, což je mnohem jednodušší na studium. Myslím, že i v přednesu je znát, když člověk ví, o čem zpívá, než když se text naučí pouze jako básničku.

Vy umíte švédsky?

Ne. To byla výjimka. Na textech jsem pracoval se dvěma kolegy, se Švédy, kteří mi pomáhali s výslovností a překládali mi slovo od slova, abych věděl, co která předložka znamená, co je fráze, aby vše dávalo smysl.

Vy jste společně s manželkou, ale i každý sám, nazpívali českou hymnu. Jaké jste měl pocity při zpívání? Cítil jste emoce nebo šlo pouze o práci?

Z pohledu vlastence šlo o nádhernou příležitost. Navíc, když jsme ex-post zjistili, že naše verze jsou první oficiálně nazpívané, že doposud byly pouze orchestrální. Ač řada lidí hymnu nazpívala, ale oficiální státní hymna před tím nazpívána nebyla. Po stránce řemeslné šlo spíše o jednodušší, bezproblémovou záležitost, která trvá chviličku. Rozhodně však tam je obrovský přesah – co to znamená, co všechno si s tím člověk spojí.

Posloucháte se? Pouštíte si své desky, role?

Nerad, ale musím. Zajímá mě, kde dělám chyby. Je to jako koukat na videový záznam z hokeje. Poslouchám, co se nepovedlo, přemýšlím, jak to udělat jinak, co je uspěchané nebo co by mohlo rychleji odsýpat, kde udělat větší pauzu. Jde o práci.

Když se ráno rozezpíváváte, máte nějakou speciální místnost? Nebo v koupelně?

Při rozezpívání nemusí být tolik zvuku. Rozezpívávání je o umístění hlasu, o usazení, takže k tomu nepotřebujete křičet. Jinak cvičím normálně v pokoji.

Jak se díváte na kolegy z popu?

Normálně. Ale myslím si, že pop se rozjel úplně jinam, než jak začínal. Dnešní technika je úplně jiná a vše, co se děje kolem, je také úplně jiné. Hlasy interpretů jsou kolikrát potlačovány zvuky z nástrojů…

Čím líp má zpěvák svůj hlas zvládnutý, tím víc a líp si divák či posluchač může užít jeho projev. Ale pop je úplně jiná disciplína. Mají větší nároky co do počtu představení i fyzické kondice. Po nás se chce také pohyb na jevišti, ale když máme obtížné hudební místo, tak se počítá s tím, že tady teď tancovat nemůžu a doženu to jinde, což v muzikálech neexistuje. Tam prostě to jde jedno s druhým, a kdo to nezvládne, tak jde z kola ven.

Jak se staráte o svůj hlas? Jak na něj působí například klimatizace, zejména v letošním parném létu?

Snažím se příliš nestarat. Ale zároveň vím, co mu nesvědčí, například právě klimatizace, takže se jí snažíme vyhýbat. Klimatizace vysušují vzduch, je jiný. Vím, co mi škodí dlouhodobě, co těsně před zpíváním a podle toho se také adaptuji.

Můžete prozradit, co vám vadí?

Ono se to mění. Dříve mi před zpíváním vadilo mléko nebo kafe. Kávu jsem úplně přestal pít, a teď mi nevadí. Zato oříšky mi nedělají dobře, to pak mám v krku „divno“. Je potřeba vědět, co nedělat.

Kouříte?

Ne.

Jakou máte motivaci? Ženou vás dopředu především peníze?

(Smích) Na štěstí jsem momentálně v pozici, kdy se o práci nemusím bát, práce mám dost, a tím pádem mě těší, když slyším vedle sebe někoho kvalitního. Divadel je mnoho, řada lidí svoji práci dělá dobře, ale výborně – jenom pár.

Pro mě otázka stojí tak: Ano, mám konkurenci, když budu chtít vydat desku nebo když bude premiéra v Metropolitní. Jinak mi to je jedno, protože mám radost z toho, když se někomu daří. Navíc většinou se s nimi stejně nepotkám, protože já jsem ve Vídni, on v Londýně, pak já v New Yorku, on v Miláně, pak já v Berlíně, on ve Španělsku. Divadel je opravdu mnoho. Jednou to však určitě přijde.

Sledujete svoji konkurenci, kdo je lepší, čemu se přiučit, kdo je horší a jeho chyb se vyvarovat?

U nás je komplikované říkat, kdo je lepší nebo horší, protože to nezměříte. Já ve svém oboru si trošku troufale řeknu, že jsem mezi těmi nejlepšími, už podle toho, když se shání Giovanni nebo Figaro, tak jsem většinou jeden z mála oslovených. Někdo bude samozřejmě kvalitnější, ale může mít problémy herecké. Náš projev má spoustu složek. Já si myslím, těžko sledovat kdo je lepší nebo horší, ale snažím si držet obrázek kolegů, kteří „mé“ role zpívají a samozřejmě se inspiruji tím, co se mi líbí, co mě nenapadlo. Zároveň poslouchám mladší, nastupující, jak se s rolemi popasují, jestli mají šanci se rozvinout.

Staráte se o svoji práci nebo ji necháváte výhradně na agenturách? Například si umanete, že o Vánocích 2016 chcete vystupovat v Metropolitní a vy mi to zařiďte….

Vše nechávám na agentuře. Oni se scházejí s divadly nad dramaturgickými plány, oni mě nabízejí.

Vám osobně nikdo nevolá?

Ne, vše jde přes agenturu. Maximálně kamarád, když dělá nějaký festival, ale stejně to pak řešíme přes agenturu. Bez nich nedělám nic. Musíme mít ptřehled kdy, kde a co dělám. Jinak by to nefungovalo.

Na třeboňská nocturna jste se dostal jak?

Na pozvání, které do agentury přišlo. I když částečně v tom byly i osobní vazby.

Text: Roman Růžička