Vy máte dvě olympijské medaile. Ještě stříbrnou za smíšenou štafetu, tedy i dva poukazy. Už víte, kdy přijedete do třeboňských lázní podruhé?

To zatím nevím. Obávám se, že s druhým termínem to bude složitější. Ale všichni tři si lázně i Třeboně užíváme. Jsme kousek od hradeb města, krásná příroda, pohoda. 

Byly oslavy dvou olympijských medailí bujaré?

Z mé strany byly rozumné, ale mí kamarádi hodně oslavovali. Byl jsem překvapen, jakou jsme udělali lidem radost, prý si naše závody náramně užívali.

Když jste jako biatlonisté odjížděli na olympiádu, tušili jste, že nějakou „placku“ přivezete?

Říkali jsme si, že Gabča (Gabriela Soukalová) by mohla něco ukořistit, a snad i smíšená štafeta. Osobně jsem si říkal, že by to bylo hezké mít medaili jako tým. Ale nenapadlo mě, že jich bude pět.

Jak jste tipoval sám sebe?

Byl bych spokojen do 10. místa.

O medaili jste neuvažoval? Vždy se jede pro medaili.

Jede se pro co nejlepší výsledek. Na medaili jsem se necítil. Je velká konkurence.

Asi rok a půl před letošní olympiádou jste měl v rámci přípravy ošklivý pád na kole, kde jste se dost polámal. Co se přihodilo? Bylo hodně těžké dostat se zpět?

Bylo to v srpnu 2012 ve Slovinsku, na soustředění. Ve vysoké rychlosti jsem přeletěl řídítka na pravou stranu těla. Bezprostředně po pádu jsem byl krátce v bezvědomí a mimo jiné měl otevřené zlomeniny předloktí, zlomeninu v těle lopatky a značně pochroumanou krční páteř. Teprve nedávno, po olympiádě, mi vyndali destičku a šrouby. Nebylo to nic moc. Loňskou sezonu jsem se teprve rozjížděl, rozhýbával. Závodit jsem se snažil ve stejném tempu, ale tuhnul jsem, tělo závodní zátěž po výpadku nezvládalo. Letošní sezona už byla v pohodě.

Jaká byla trať v Soči?

Před rokem zjistili, že sjezdy jsou náročné, tak je upravovali. Na tamní trati si však člověk neodpočinul ani při sjezdu. Samé zatáčky, odšlapování, stálý tlak na nohy. Po náročném sjezdu následoval dlouhý stoupák. Stadion byl hezký, ale také zde dokázalo zafoukat.

Na kterou část vašeho závodu se těšíte, a naopak, kterou část chcete mít co nejdříve za sebou?

Že bych měl rád nějaký úsek, to se říct nedá. 

Počkejte, kdybyste neměl rád biatlon, tak byste ho asi nedělal, ne?

Jasně… Až po polovině nebo tři čtvrtě závodu člověk zjišťuje, jestli mu to jede nebo začíná tuhnout. Důležitá je střelba. Když se vyvede, tak nabudí a vím, že můžu jít dopředu. To je pro mě zajímavé.

Biatlon je závod na sněhu, kterého o letošní zimě v Čechách příliš nebylo. Jak jste se připravovali na olympiádu?

To je pravda. Muselo se hodně stříkat a trénovali jsme na umělém sněhu, i když na tříkilometrové kolo to nebylo. Hodně času jsme trávili v zahraničí. Týden doma, tři týdny venku.

To z vás manželka radost asi nemá.

Nemá, ale snad si zvykla.

Byla s vámi v Soči?

Ne, navíc malá Adélka je opravdu malá. Bylo jí devět měsíců, což není na cestování. Navíc jsem netušil, že získám medaili a takový normální závodník, aby si s sebou bral rodinu, to nejde.

Kdy vám došlo, že máte olympijskou medaili?

Šlo o sprint s rozestupy, takže jsem v cíli musel čekat téměř do posledního závodníka. Až asi 20 minut po mém dojezdu jsem si říkal, že by to mohla být bronzová medaile.

Na stupně vítězů jste vystoupal a bronzovou medaili vám slavnostně předali až za 24 hodin, protože ceremoniály v Soči se konaly až druhý den večer po závodech. Kdy jste si tento úspěch více užíval?

Už na stadionu, když jsem sledoval světelnou tabuli s dobíhajícími závodníky a viděl, že budu třetí, tak jsem si úspěch uvědomoval a užíval. Při ceremoniálu samozřejmě také.

Máte medaile z republiky, Evropy, mistrovství světa, ale první olympijskou. Nechá se úspěch pod pěti kruhy s něčím srovnat?

Asi ne. Je pravdou, že jsem se opravdu vyždímal. Posledních sto metrů jsem se sotva držel na nohou. Někteří si toho všimli a měli obavu, abych vůbec dojel. Pak jsem se rozdýchával v cíli, což se mi doposud často nestalo. Jel jsem fakt na krev.

Bylo to olympijským závodem? Říkal jste si, že pojedete na doraz – dnes nebo nikdy?

Olympiádou to nebylo, že jsem se tak vyždímal. Nevím, nějak se to sešlo, závod mi sedl. Rovněž mě překvapovalo, že mě během závodu stále hlásili na průběžném prvním až třetím místě, ale nevnímal jsem, že jsem na tom až tak dobře. Říkal jsem si, co je ještě za mnou závodníků, a kdyby z toho bylo páté místo, bylo by to super. Na trati jsem si vůbec neuvědomoval, že jedu o placku.

Kdy vám začíná příprava na další sezonu?

Už za pár dní. Mám s sebou kolo, abych se každý den trošku protáhl, protože naskočit do tréninkového procesu po volnu je znát. Denně trénujeme dvě hodiny dopoledne a hodinu odpoledne. 

Během letní přípravy samozřejmě jezdíte i na kolečkových lyžích. Je velký rozdíl mezi normálními a kolečkovými lyžemi?

Ano, jsou tam kolečka... Ne, vážně – rozdíl je, zejména v technice jízdy. Je zajímavé, že někteří závodníci dosahují lepších výsledků či výkonů na kolečkových lyžích, které jsou také stabilnější. Nyní během letní přípravy jezdíme i do německého Oberhofu, kde mají sněžný tunel, takže přechod po letní přípravě na lyže už není tak rozdílný jako dřív.

Jak jste se dostal k biatlonu?

Dělal jsem normální hladké lyžování, a jednou v Jilemnici na gymnáziu se mě Jindra Šikolů (biatlonový trenér) zeptal, jestli nechci zkusit biatlon. Zkusil jsem a zůstal.

Co vás k biatlonu přikovalo? Střelba?

Nevím, střílet jsem začal až v šestnácti letech. Porovnal bych to s autoškolou. Papíry na motorku jsem nechtěl, nikdo v rodině je nemá, nikdy jsem na ní neseděl. Jednou Lenka Faltusová, biatlonistka, jela na závody na horských kolech. Říkala, že tam jede na motorce a jestli s ní nechce někdo jet. Svezl jsem se a pořídil si také čopra a udělal papíry. Sice jsem chtěl něco silnějšího, ale nakonec zůstal u čopra. Dnes už mám čtvrtého.

Máte s sebou v lázních medaili?

Už ji nevozím. Je pěkná, velká, těžká, ve větší krabici. Ale nechce se mi o ni na cestách starat. Mám ji vystavenou doma v obýváku s dalšími z mistrovství světa.

Kdy zahájíte přípravu na příští olympiádu, která se koná v jihokorejském Pchjongčchangu?

Myslím, že už za pár dní. Ani si neuvědomujeme, že jde o čtyřletý cyklus, který v sobě zahrnuje drobné postupné změny, ale trenéři vědí, co dělají.

Biatlon je běh na lyžích okořeněný střelbou. Jakou používáte zbraň?

Zbraň je Anschütz, pažby nám dělá Pepa Šenberk, což je manžel sestry našeho trenéra Ondry Rybáře. Švagr? Dělal se dřevem, vyráběl kuchyně, my ho k tomu vlastně navedli a dnes se pažbám hodně věnuje. Každý ji máme dělanou na míru, každý potřebuje něco jiného. Pažba je u biatlonu velmi důležitá. Každý z nás má jinou postavu, jiné držení zbraně, strašně důležité je vyvážení, na něž má každý jiné požadavky.

Stejně tak jsou rozdílné laufy, které máme rozděleny na lepší a trošičku horší. Ty horší používáme při letní přípravě. Dnešní nové laufy pak mají odlehčení okolo závěru. Zbraň je potřeba mít ideálně vyváženou, aby dobře najížděla na terč.

Jak často měníte pažbu? Podle opotřebení, pověrčivosti?

Občas se zlomí, protože se s ní někde bouchne. Dalším důvodem je potřeba změny. Najednou se s ní necítíte dobře, nestřílí se podle představ, střelba je nijaká, nemastná, neslaná. Tak začnete zkoušet něco nového.

Kolik máte zbraní?

Vlastně jednu, ale na léto máme jiný lauf. Závodní zimní šetříme, abychom jej v létě nezničili. V létě je více vlhka, mokra, prachu. 

Máte zbrojní pas?

Ano, jinak by nás nepustili na závody.

Jaké se používáte střelivo? Máte při závodech všichni stejné, nebo si vozí každý své?

Záleží na laufu, jaké náboje mu sedí. Není to tak, že by všichni kupovali stejnou značku. Navíc každá značka dělá spoustu sérií. Nejen na závodech má každý svoji krabici se svými náboji. Podepsanou.

A když náboje dojdou?

Tak si musí půjčit. Při střelbě vleže to není takový problém, ale na stojáka, to už si všichni dávají pozor, aby měli pouze své náboje.

Text: Roman Růžička