Nyní jste získal již šestý titul mistra světa. Na jaké místo řadíte tento úspěch? Je něčím výjimečný, nebo jej berete jako nepsanou povinnost? Přeci jen vždy patříte k favoritům.

Pro mě je tato medaile srovnatelná s bronzem z časovky na paralympiádě v Londýně. Titulu si cením hodně, hodně vysoko. Věděl jsem, nebo cítil, že jsem na tom dobře. Už na Světovém poháru ve Španělsku jsem byl druhý a cítil jsem, že forma jde nahoru. Do časovky v Americe jsem šel s tím, že se budu rvát o bednu, a když to bude možné, i o první místo. Je pravdou, že i během závodu jsem cítil, že jedu dobře. Na všech průjezdech jsem měl nejlepší čas, byť šlo o pouhé vteřiny. Musel jsem jet na doraz až do cíle. Vyšlo to a jsem šťastný. Byl to nejvydřenější výsledek v mém životě. 

Jaké jste měl pocity na nejvyšším stupínku?

Na pódiu jsem byl asi pět minut a opravdu jsem si úspěch vychutnával.

Připravoval jste se speciálně na tento závod?

S přípravou jsem začal již loni koncem října a byla bez komplikací. Absolvoval jsem soustředění v Krkonoších, na Mallorce, Gran Canarii, Šumavě, v Dolomitech i v Beskydech. V kopcích jsem nastoupal a najezdil tisíce kilometrů, většinou s trenérem a sparingpartnerem Danielem Tremlem. Myslím, že přípravě jsem věnoval opravdu hodně, byla to tvrdá dřina, ale ten pocit na bedně, když mi oblékali duhový trikot mistra světa, za to rozhodně stál. Bylo to fakt úžasné.

Máte medaile z paralympiád, mistrovství světa, mistrovství Evropy, mistrovství republiky. Čeho ještě chcete dosáhnout?

V cyklistice je dobré, že se každý závod jede na rozdílné trati, za rozdílných podmínek. Každý závod je tak originální a nikdy není jednoduché uspět. Mám šest zlatých medailí z mistrovství světa, několik zlatých medailí z mistrovství Evropy, ale žádnou zlatou z paralympiády. A to je můj cíl. Chci získat zlato na paralympiádě v Riu. 

Co se vám vlastně přihodilo, že jste mezi handicapovanými sportovci?

V mládí jsem prodělal dětskou mozkovou obrnu levé půlky těla. Jedná se o poruchu motoriky definovanou jako komplexní porucha svalového tonu. Důsledkem toho je zkrácení šlach, končetin, oslabené svalstvo, zhoršená koordinace a sklony ke křečím zapojovaného svalstva.

Jak se vaše nemoc projevuje?

Na levé polovině těla mám ochablé svalstvo, zkrácené šlachy a končetiny. Postižení se projevuje především zhoršenou koordinací končetin a ve výsledku i celého těla. 

Sportoval jste před nemocí?

Postižení si nesu od dětství, ale sportoval jsem vždy. V zimě jsme hráli na rybníce hokej, běhal jsem na běžkách, v létě jezdil na kole a dělal jsem i požární sport. Teď již víceméně jezdím pouze na kole. 

Co děláte kromě sportu? Zbývá vám čas i na něco jiného?

Cyklistika je dnes pro mě zároveň i zaměstnáním a má práce mě opravdu baví a jsem do ní zažraný. Sportovní úroveň a výkonnost v mém sportu je tak vysoká, že když se chci prosadit, musím se kolu věnovat na sto procent. Nelze si třeba na půl dne odskočit do práce, tak by to nefungovalo. Musím dodržovat životosprávu dvacet čtyři hodin denně. Pět až šest hodin denně trénuji, pak je třeba věnovat se regeneraci, navštívit fyzioterapeutku, atd. 

Kde a jak trénujete? 

Trénuji na silnicích v okolí Sázavy, Poděbrad a Nymburka. Na cyklistická soustředění jezdím nejčastěji do Beskyd, na Šumavu a do Alp. Zimní přípravu většinou trávím na Mallorce a na Kanárských ostrovech, jako ostatní cyklisté. To je kvůli teplému počasí.

Proč jste si vybral zrovna cyklistiku?

S omezením, které mám, jsem si nemohl moc vybírat. Technické sporty s mojí zhoršenou koordinací a orientací v prostoru nepřicházely v úvahu. Na kole jsem jezdil od dětství, technicky jsem ho zvládl, stačilo „pouze“ zlepšovat fyzičku a sbírat zkušenosti na závodech. Napomohlo tomu také to, že v mládí závodil na kole i můj otec.

Věnujete se však jak silniční, tak dráhové cyklistice, což je docela velký rozdíl. Které kolo či závody máte raději?

Jsou to rozdílné disciplíny a každá má své specifikum. Dráha je halový sport, disciplíny jsou kratší, intenzivnější, dynamičtější. Máte to sice rychleji za sebou, ale každá vteřina výkonu vám připadá jako hodina. Silnici mám raději, je tam mnoho proměnných, není to tak sterilní prostředí a dopředu nelze odhadovat vývoj závodu.

(Pozn. aut.: Dráha neboli velodrom je uzavřený okruh o délce orientačně od 150 m do 400 m. Dnes jsou standardem délky 250, 333,33 nebo 400 m; šířka dráhy se pohybuje kolem 8 m. Okruh má dvě „rovinky“ a dvě „zatáčky“. V rovinkách je klopení mírné – okolo 10 stupňů – a v zatáčkách až 42 stupňů. Materiálem v krytých halách jsou dřevěné parkety, beton ve venkovních dráhách. Bicykly pro dráhovou cyklistiku se výrazně odlišují od bicyklů „silničních“ tím, že postrádají brzdy a mají pevný převod a náboj zadního kola.) 

Na jakém velodromu trénujete?

Trénuji v Motole. Tam má Český svaz cyklistiky krytou dřevěnou dráhu. Měří sice pouhých 153 metrů, ale trénovat se na ní dá dobře a v zimě se tam topí.

Zimu tedy trávíte na velodromu v Motole nebo na Mallorce?

Zní to divně, ale v podstatě ano. Pokud dovolí povětrnostní podmínky, trénuji na kole doma. Pokud mrzne, jsem nucen trávit čas na soustředěních na Mallorce a na Kanárských ostrovech, ve vytápěné dráze v Motole a chodím posilovat do Pure Jatomi fitness. 

Za jaký tým jezdíte? Také u vás, handicapovaných, existuje týmová spolupráce a rozdělení rolí na nosiče vody a lídra? Nebo si vše musíte urvat a vydřít sám?

Jezdím za LAWI-AUTHOR Team. Jde o silniční formaci, která kolem mě vznikla, abych nejezdil po závodech sám, a dnes se již celý tým etabloval na vysokou sportovní úroveň. Jedná se samozřejmě o tým zdravých cyklistů, eliťáků. V závodech handicapovaných jsem na vše sám a musím si vše pohlídat. Každý jede sám na sebe a snaží se uspět co nejlépe.

Co vám sport přináší a jak pomáhá v osobním životě?

Přináší mi seberealizaci, cestování po světě a přátelství s novými lidmi a otevírá mi mnoho dveří, do kterých bych se třeba nikdy nedostal. V osobním životě mi spíš bere. Trávím mnoho času na cestách, na soustředěních a na závodech na úkor času, který bych chtěl trávit s manželkou a s rodinou. Někdy je to opravdu těžké.

Loni v létě jste byl týden v třeboňských lázních. Jak se vám zde líbilo?

Do lázní jsem se dostal za medaili na paralympiádě v Londýně. Jednoho dne mi prostě přišla gratulace z třeboňských lázní a zároveň pozvánka a poukaz na týdenní pobyt, jako odměna za vybojovanou medaili. Udělalo mi to obrovskou radost. O lázních jsem neměl žádné reference, ale po skvělém týdnu, který jsem zde strávil s manželkou na procedurách a v přilehlém areálu, jsem se cítil jako nový člověk. Byl to pro mě tak silný zážitek, že dnes, když se mě kdokoli zeptá, vždy ho pošlu do Třeboně.

Text: Roman Růžička