Ve stanovenou dobu jsem zaťukal na dveře. Jan Pohan mě přivítal s šibalským úsměvem a holí v ruce: „Nebojte, já ji zrovna dávám stranou. Mám ji od dcery a hlavně do tramvaje, aby mě mladé holky pouštěly sednout. Tak co máte za lubem?“

Jenom malé povídání pro Lázeňskou Pohodu a připravovanou publikaci Hvězdy v Pohodě 2.

Ale nevím, o čem si budeme povídat, protože člověk, když se podívá do archivu, tak se opakuje. V minulosti se nic nezměnilo a o budoucnosti nic nevím, takže čtenářům Pohody toho asi příliš nového neřeknu. A mluvit o svém zdravotním stavu? To taky ne.

Byl jsem na besedě, kterou jste měl v lázních minulý týden…

Vy jste byl na besedě? 

Nemohl jste si mě všimnout, protože vaše pozornost byla upřena před vás, na moji manželku. Chtěl jste z obecenstva vyloudit výraz „je to v rejži“ a ona odpověděla trošku peprněji.

Ano, to bylo půvabné a mělo to velký úspěch. Jak jste hodnotil besedu?

Kromě zajímavých příběhů z natáčení měla obrovský úspěch vámi podaná poezie. Jednak vynikající texty a jednak váš vynikající přednes.

Tak to mám radost. Měl jsem trošku strach, protože už jsem dlouho nerecitoval. Přeci jen už jsem dědek v penzi, takže recitace na veřejnosti jde pár let mimo mě. Přiznávám, že jsem měl připravené dvě věci – Pavla Kohouta a Vítězslava Nezvala. Ale pak paní, co seděla vedle vás, chtěla přidat další. Dopředu jsem se omlouval, že to bude bez záruky. Jednalo se o Sofokla a hexametrický verš, což je trošku složité a naposledy jsem tuto stať recitoval na divadle, když mi bylo necelých 30 let, tedy před více než půlstoletím.

Dlouho jsem nebyl v divadle, ale myslím, že takový přednes je v současné době slyšet málokdy.

Bývávaly nedělní chvilky poezie. Dávno jsou odbourané a všechno je komerce.

Mám pocit, že dřív bylo víc kvalitních herců než nyní. Prakticky co herec, to osobnost. Každý něčím jiným, ale byla radost je sledovat a poslouchat. Dnešní generace mi přijde trošku jako přes kopírák. Ano, jsou výjimky, například Ivan Trojan. Jak to vidíte vy?

Myslím, že to je otázka inflace. Čeho je moc, toho je příliš, čeho je příliš, nemůže to být kvalitní. To samé je s televizními seriály, i s dabováním filmů. Já začínal v dabingu za 40 korun za dvouhodinovou frekvenci. Začalo se v pondělí a končilo v pátek v poledne. Dnes přijdete ráno v osm hodin do dabingového studia a v půl čtvrté odpoledne musí být celý biják namluvený.

Někteří vaši kolegové říkali, že dnes se herci při dabingu ani nesejdou. Že dřív mohli reagovat na atmosféru, jeden na druhého, dnes ne.

Je to tak. Prostě se to valí, odříkáte svůj text a pryč. 

Je hodně těžké dabovat sám ve studiu?

Všechno je otázkou profese. Zastávám názor Martina Friče, že když člověk dělá řemeslo a to řemeslo je absolutně dokonalé, tak tam někde začíná nějaký kumšt. Ale kdo je práv rozhodovat, kde ten kumšt začíná? Faktem zůstává, že dabing se dělal jiným způsobem. Dnes to je komerce. Time is money. Čas, čas, čas.

Trošku mě překvapilo, když jste do telefonu říkal, že sledujete televizní seriály.

Ale jenom dva. Ulici a Ordinaci, a to pouze z profesních důvodů, protože sleduji své kolegy.

Jak hodnotíte seriály a jak herce?

Někteří kolegové jsou výborní, ale seriály samy o sobě… Je vidět, že to je šíleně ukvapené, rychlokvašky, a tím pádem se nic moc očekávat nedá.

Říká se, že herci v seriálech, zejména v některých, jsou slušně placeni. Nezávidíte jim trošku? Nechtěl byste si také v nějakém seriálu zahrát?

Kdybych byl mladší, tak bych si rád zahrál. Ale dnes mi stačí, když budu v létě dělat osm filmovacích dnů.

Na čem budete pracovat?

Asi před třemi lety mě režisér Jarda Soukup obsadil do pilotního dílu Policie Modrava. Soňa Norisová, coby mladá policistka, přebírá policejní stanici na Šumavě a já jsem major v důchodu, který stanici předává. (Pozn. aut.: Na TV Nova jej dvakrát odvysílali. První vysílání sledovalo 1,8 milionu diváků, reprízu 983 tisíc.) A když byla tzv. dotočná, režisér Soukup mi říkal: I když ten váš major jde do penze, tak vy jste znalec poměrů na Šumavě a my se ještě uvidíme. Pak volal produkční Pavel Nový – s hercem jde o pouhou shodu jmen – že se bude pokračovat, pak zase že ne. Dvakrát. Nabudil mě. A když mi nyní volal potřetí, povídám: Pane Nový, já vím, vy mně zase chcete říct, že to pak zase zrušíte. Prý ne, tentokrát to je stoprocentní, jestli prý budu v létě na chalupě, protože se točí v Kašperských Horách, což je asi 17 km od mé chalupy. Mělo by se začínat v květnu a koncem října musí být hotovo. Ptal jsem se, kolik budu mít natáčecích dnů, a prý osm, devět. Což by bylo docela příjemné. Hned jsem si vzpomněl na režiséra Karla Weinlicha z rozhlasu, který vždycky říkal: To víš, kapustičky málo, slimáčků hodně. Takže trošku kapustičky letos v létě zbude i na mě.

Jak dlouho chalupaříte?

Když jsem byl ještě v laufu, jezdíval jsem o víkendech. Lidi si ťukali na hlavu, 160 kilometrů tam a 160 zpátky? Říkal jsem: Helikoptéru nemám, tak to musím odřídit. A jak jsem stárnul, práce ubývalo, dabovat se také nedá do aleluja, tak jsem se na chalupu pomalu přestěhoval. Jenomže je 1090 metrů nad mořem. Když je normální zima, sníh zmizí kolem 20. dubna. Bývá ho kolem metru a půl. Takže nyní od poloviny května do podzimu. Před dvěma lety jsem tam upadl na schodech a rozštípl si bederní obratel, a pak se projevilo zúžení páteřního kanálku – hergot, řekl jsem, že nebudu mluvit o chorobách a už jsem tam – tak se vše zkazilo a údržbu už tak nezvládám. Ale mám tam velice dobrého kamaráda, který mi celá léta pomáhá.

Dámy na besedě vás ale obdivovaly. Hádaly vám o 10–15 let méně.

Táhne mi na 83 rok a přitom jsem nikdy nesportoval, to ta zahrada, 42 let. Až do úrazu jsem se tam krásně pinožil. Vše, co u chalupy roste, stromy, břízy, jeřabiny, keře, rododendrony, skalničky, to všechno jsem sázel. Takže místo sportu zahradničení.

Herci nemají rádi škatulkování, ale vy jste často označován jako „uniformní“ herec, takže často hrajete vojáky, policisty. Znáte důvod?

Protože páni režiséři měli představu, že důstojník nebo policajt musí být vysoký a štíhlý. Ale já jim říkal, že když se podívám kolem sebe, tak nebylo baňatějších podplukovníků a plukovníků než u nás. Kdyby uběhli 20 metrů, tak padnou na infarkt.

Začínal jste v zájezdovém Vesnickém divadle, pak jste přešel do studia Barrandov. Vrátil jste se někdy na divadelní prkna?

Ne, na Barrandově jsem byl až do penze. Když jsem netočil (přibližně 8 filmů ročně – pozn. aut.), dělal jsem hlavně dabing, různé komentáře a spolupracoval s televizí.

Divadlo vás nelákalo?

Nešlo to z rodinných důvodů. Moje žena, když zemřela – byla stevardka, zahynula v Kanadě, spadla s letadlem – já jsem zůstal s dcerkou Kačkou sám. Nemohl jsem se sebrat a jít hrát do oblastního divadla. Nešlo to dost dobře skloubit. Možná to byla chyba, protože páni režiséři si neměli možnost mě ohmatat na jevišti, mě vidět, protože jsem byl pouze ve Vesnickém divadle od mých 25 do 30 a když jsem přišel do hereckého Filmového studia Barrandov, tak jsem se sice etabloval, ale nabídky nebyly tak časté. Začal jsem se specializovat na dabing a komentáře, protože rodinu jsem nějak živit musel. Nepláču nad rozlitým mlíkem. Prostě to bylo tak, jak to bylo, a život šel dál. 

Dcera nešla ve vašich šlépějích?

Ne, neměla zájem. Když byla mladá holka, daboval se nějaký film na Smíchově a produkční mi povídá: Pane Pohan, vy máte desetiletou holku, vemte ji s sebou. Vzal jsem ji, byla v hejnu dětí, které dabovaly, a pak mi doma Káča říkala, že ji to nebaví, že už tam nechce. Ale když jí bylo tři a půl, čtyři roky, uměla říct tím dětským žvatlavým hláskem: Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora? Takovéto věci se naučila, ale v životě jí to k herectví netáhlo. Literatura ji bavila a baví, a také cestování. Hodně šmejdí po světě. My jsme byla generace, která cestování doháněla po převratu, oni s manželem mají stálou možnost podívat se do světa.

Vy jste se dostal do světa i s natáčením.

S Barrandovem jsem byl na třech místech, kam bych se normálně nepodíval. Na Sibiř, odkud jsem si přivezl tuhle památku (ukazuje na obličej), takové omrzlinky, v Kambodži, Vietnamu a na Kubě. Na Kubě jsem stačil zastřelit našeho slavného agenta Jirku Hradce, kterého hrál Ruda Jelínek.

Jak často jezdíte do Třeboně?

Jedenáct let. Každý rok v tuto dobu. Pokaždé jsem zde zažil sníh, pak sněženky, krokusy, bledule. Plus mínus kolem Velikonoc.

Oslovují vás lázeňští hosté?

Oslovují, ale já se všem omlouvám. Nedávno mě čtyři dámy zatáhly do pokoje na vínko a slivovičku. Říkám jim: Já chodím s holí, já nemůžu, já bych upadl. Musel jsem si dát trošku vína. Nebo se ke mně hlásí, že jsme se tady před pěti lety potkali. Říkám: Nezlobte se, ale vy si mě pamatujete, ale já vás všechny ne, to nejde. Proto jsem se omlouval i na besedě, že si všechny tváře nemůžu zapamatovat.

Do Lázní Aurora jezdíte jedenáct let. Jaké máte postřehy ze svých pobytů?

Nechápu jednu věc a nikdo mě o tom nepřesvědčí. V poledne, kdy slunce pálí, tak na chodbách, v jídelně, všude se svítí ostošest. Víte, kolik se propálilo proudu za tu dobu, co sem jezdím? Když jsem se na to ptal, bylo mi řečeno, že existuje hygienická norma na osvětlení. Myslím, že by se měl někdo postarat, aby se tato nesmyslná norma předělala. Nebo jsem celá léta obdivoval v jídelně, kde je bufetový stůl a kde si můžete vybrat a nandat jídlo, jaké chcete a kolik chcete, tak uprostřed vždy byla miska s nadrobnoučko nakrájeným pórkem. Jím jste si pěkně posypal brambůrky, nebo do polívky. Jídlo vypadalo krásně a chuťově bylo výborné. Letos mi pórek chyběl. Reklamoval jsem ho a bylo mi sděleno, že z úsporných důvodů se nedává. Nejsem ani politik, ani ekonom, ani národohospodář, ale můj selský rozum se zpěčuje toto chápat. (Pozn. aut.: Druhý den již nakrájený pórek opět byl na svém talířku.)

Ale musím pochválit profesionalitu celého personálu, jinak bych sem nejezdil, protože lázní v Čechách je dost. Jenomže Aurora má jméno, a to především díky personálu, který je výborný, a je jedno, jestli jde o obsluhu v jídelně, fyzioterapeuty, pokojské či recepční. Ostatně, když jsme se tu před lety poprvé potkali a fotil jste nás s Rudolfem Křesťanem, měl jsem se podepsat do knihy hostů s věnováním. Tehdy jsem napsal: Proč Aurora? Raději než Lurdy!

Chodíte na lázeňské taneční večírky?

Už ne, ale kdysi dávno jsem se byl podívat na třeboňského lázeňského šviháka (Šůra Voráček). Viděl jsem, jak v 90. letech kouzelně proháněl baby. V klopě měl karafiát a točil to tam nádherným způsobem. Dneska bych bez hole upadl.

Při obědě jsem si všiml vaší malé porce…

Už nemám pocit hladu, protože už nevydávám tolik energie. Kdysi jsem byl žravej, makal jsem na chalupě, na zahradě, měl jsem večer hlad. V půl deváté jsem si dal mléko a chleba se sýrem. Říkal si – to je vlastně dieta. Jenomže pak jsem začal funět, šlápl na váhu a já měl o 10 kil víc a pomalu jsem se nevešel za volant. Konzultoval jsem to s mým doktorem, kamarádem, už je také v penzi, a on mi řekl: Hele, všechny diety světa stojej, on řekl lidově, za co to stojí. Jediná dieta, která funguje, je německá dieta FDH. Povídám, co to je? Friß die helfte – žer jen polovinu. Moudrost našich babiček – jez do polosyta, pij do polopita, budeš živ dlouhá léta. A když tady vidím některé lidi… Já vím, zaplatili si to, tak si říkají – nabaštíme se. Ale když takováhle bába (roztáhne ruce a naznačuje tvar Věstonické Venuše) si na talíř nandá špagety tak, že jí visí z talíře a musí je nahrnout zpátky, kydne na to sběračku omáčky, která teče z té hromady dolů… Ti nejedí, oni žerou. Sice ne všichni, ale pár takových jsem zde viděl. Snažím se jíst civilizovaně, protože mi to opravdu stačí. A když si zvyknete na menší porce, tak si říkám, že šetřím i klouby. Správně bych měl mít ještě o pět kil míň, ale to bych byl úplná žingle. Držím si stejnou váhu a nehladovím.

Připomínáte se, hlásíte se o práci?

Ne, to ne. V tomhle věku už po ní ani netoužím. Už mám jiné starosti. Pochopitelně, musíte si zvyknout, že životní rytmus je úplně jiný. 

Pracovní vytížení vám nechybí? Mně by asi chybělo.

Já vám přeju, abyste se dožil 83, let a pak mě bude zajímat, zda vám bude chybět práce. Víte, ono se to pak mění. Ve vašem věku jsem si vůbec nedovedl představit, že bych byl bez práce. Ale uvidíte, jak vám budou přibývat léta. Dřív mi nevadilo vstávat v pět hodin a jet přes celou Prahu. Dnes, když mi volají z dabingu, tak se modlím, aby to bylo v 11 hodin, abych nemusel vstávat. 

S kým z vašich kolegů se vám nejlépe hrálo, kdo je vaším velkým kamarádem?

Míla (Vilém) Besser, ale už je po smrti. Pak Dalimil Klapka, ale já jsem hodně úzké kontakty neměl, protože jsem nebyl v žádném pevném divadelním angažmá. Potkávali jsme se tu v lednu v jednom dabingu, tu v červnu v druhém dabingu a pokaždé s někým jiným. Takže absolutně velké přátelské kontakty nebyly. Kamarádi jsme, známe se, ale je něco jiného, když jste s někým 10, 15, 20, 30 let v jednom divadle.

A v barrandovském studiu?

Tam byl Jan Kanyza, Vítězslav Jandák, Jana Brejchová, Láďa Menšík, Jirka Lír a řada dalších. Ale když jsme se potkali, tak na filmu, a to bylo jen na chvilku. Kdysi dávno jsem měl kontakty ve Vesnickém divadle, kde jsem vlastně začínal. Měsíc se zkoušelo v Praze, pak se jelo na měsíc na zájezd, tak tam přátelé byli, ale ti lidé už dnes většinou nejsou. Takový je život.

Text: Roman Růžička