Dnes je 11. listopadu, svátek svatého Martina. Už jste ochutnala svatomartinské víno a husičku?

Ještě nebyla. Dnes za mnou byli Japonci a měla jsem velký fofr. Z jedné procedury jsem musela dokonce utéct o něco dřív, abych všechno vůbec stihla, jinak bych přišla o hodinu později, takže jsem se dneska ošidila. Ale Japonci i Pohoda za to stojí.

Váš vztah k Japonsku a Japoncům k vám, je známý. Proč za vámi japonská návštěva přijela a odkud? Z Prahy?

Ne, oni nyní mají v Evropě určitou misi a jsou z novin Chunichi Shimbun, což je jeden z největších japonských deníků. V současné době posílají na starý kontinent hodně lidí, protože v roce 2020 budou pořádat olympijské hry, a tak zjišťují, jaká byla olympiáda v Londýně, co by oni mohli udělat nového, jiného, co přidat. Pár nápadů a postřehů jsem jim řekla a byli nadšeni.

Osobně jsem se setkal s řadou olympioniků, kteří se zúčastnili více her a všichni Londýn chválili, že byl hodně srdečný.

To je pravda, ale všude je skvělá atmosféra, každý stát či město se snaží maximálně předvést. Peking byl bombastický, ale takový na oko. Předváděl se v duchu: My na to máme. Londýn byl upřímný, srdečný, fakt skvělý.

Každý stojí o pořádání olympiády, která však je velmi finančně náročná. Olympiáda proběhne, ale co dál? Nedávno jsem viděl fotky z Atén. Deset let po olympiádě je komplex zchátralý.

To už je pak záležitost jednotlivé země. Japonci, ale i Mexičané využili olympijskou vesnici i sportoviště dokonale. Do Mexika jsem se na přelomu 70. a 80. let vrátila a znovu jsem tam byla před pár lety s Olgou Sommerovou. Měly jsme pozvání od mexického prezidenta k 200. výročí nezávislosti a při té příležitosti jsme tam něco točily pro dokumentární film. Znovu jsem se byla podívat v olympijské vesnici a oni ji přizpůsobili rodinám, které tam nyní bydlí. Olympijskou vesnici výborně využili.

Když jste se vrátila do Mexika, kde jste završila svoji veleúspěšnou kariéru a zároveň se vdávala, objevily se nějaké vzpomínky? Návrat do minulosti?

Vzpomínky ano, ale byl tam ohromný fofr. Musela jsem plnit určité povinnosti, které vyplývaly z protokolu prezidenta republiky. Zúčastňovala se různých veřejných představení a činností, a také Olga Sommerová mě hodně zaměstnávala, takže jsem neměla příliš času být sentimentální, prohlížet a vzpomínat. Byl to doslova úprk. Ale to je můj celý život, takový úprk.

Ale nyní v Třeboni si lázně užíváte. Nebo ne?

Užívám, ale také mám fofr. Pravda je, že jsem na pár dní vypnula mobil. Zrovna je takové šťastné – nešťastné období, kdy je hodně výročí. Bylo 50 let výročí Tokia (OH 1964), listopadová výročí, a vždy se najde ještě něco jiného a každý si myslí, že mám co k čemu říct, že musím být někde uvedená. Myslím, že nemusím být všude. Řekla jsem si, že když budu v lázních, budu odpočívat. Do Třeboně jsem přijela hrozně zničená. Před příjezdem do lázní jsem byla v Japonsku, po návratu byla pár dní v Praze a do toho přišla nepříjemná věc – zemřela kamarádka Milena Rezková–Hübnerová, která byla se mnou v Mexiku, kde ve skoku do výšky získala také zlatou medaili. Takže pohřeb, různá interview, navíc zasedal olympijský výbor. Po návratu z Japonska jsem rovnou skočila do velkého kolotoče, a do třeboňských lázní jsem přijela fakt vymačkaná jako citron. A ti Japonci. Ve své dobré víře mi chtěli všechno předvádět, jenomže oni to mají ne na minuty, ale na vteřiny. Mají vteřinovník, takže jdete z jednoho do druhého a nemáte na nic čas. Přijela jsem opravdu utahaná a do lázní jsem se ohromně těšila, že se dám dohromady. První dva dny jsem měla klídek a nebrala telefon

Jak se vám v lázních líbí?

Mně se líbí moc. Tady v Bertě, jak bych to řekla, je jakýsi stát ve státě. Připadá mi, že tu jsou úplně jiná pravidla než ve všedních dnech a všedních místech a městech. Lidé se zde usmívají, navzájem se zdraví byť se neznají, usmívá se jeden na druhého. Jak je to možné? Protože jsou zde spokojeni. Berta jsou takové milé, rodinné lázně.

V Auroře jsem měla besedu a byla jsem tam dvakrát plavat, ale tady ten bazének je také dobrý. Ale je fakt výborné, že Třeboň má dva lázeňské domy, dva naprosto rozdílné typy. Jeden romantický, historický rodinný, a druhý velký, moderní. Já osobně jsem patriot Berty, na ní nedám dopustit. Jak už jsem říkala, lidi se zde na sebe usmívají, jsou příjemní, a to z toho důvodu, že jsou zde spokojeni. Kdyby nebyli, budou reptat, mračit se.

Takže jste nadmíru spokojená?

Vlastně nejsem. S jednou věcí – moc dobře vaří a dávají velké porce. Už jsem prosila, aby mi dávali menší. Přijela jsem také trošku zhubnout a nějak se mi to kvůli výtečné kuchyni nedaří.

Co vás přivedlo ke gymnastice, a proč zrovna gymnastika?

Měla jsem dvě sestry. Starší Hana byla tanečnice, tady u vás v Jihočeském divadle v Č. Budějovicích, byla moc dobrá, ale zemřela na leukémii. Druhá Eva byla spíše na účetnictví, ekonomiku, ale také baletila. A naše maminka, protože byla takový sportovní a pohybový antitalent, tak chtěla od svých dětí to, co sama neuměla, k čemu neměla podmínky. Všechny nás dala v Praze do baletu k paní Aubrechtové, kde se vlastně vše začalo odvíjet. Vedle baletu jsem dělala ještě atletiku, skoky do vody, krasobruslení. Pak jsem se potkala s Evou Bosákovou, olympijskou vítězkou z Říma na kladině a byla z toho gymnastika a díky všestrannosti jsem šla rychle nahoru.

Kterou gymnastickou disciplínu jste měla nejraději? Kladinu, prostné, bradla nebo přeskok?

Nejraději jsem měla přeskok při závodech, ale v tréninku mě příliš nebavil. Trénovala jsem, ale bez žádné vášně. Kladinu jsem na druhou stranu milovala v tréninku, a nenáviděla při závodech. Při závodech jsem vždy měla šílenou trému. Přece jenom, když na šířce deseti centimetrů chcete předvést precizní výkon, různá salta, přemety a piruety, nezdar se dostaví dřív, než bys řekl švec. Ztráta rovnováhy, v horším případě pád s kladiny, se velmi přísně penalizuje.

Při tréninku nás na piano doprovázel výborný klavírista Rudolf Kyznar. Všem však hrál pouze při prostných a mně jediné právě i při kladině a já cvičila třeba 15 kladin denně, takže si se mnou docela užil. Co já jsem se navymýšlela – zahraj mi Světla ramp, Yesterday a mnoho dalších. On mi hrál různé melodie, já cvičila podle hudby a ohromně jsem si to užívala. Ruda Kyznar byl i výborný psycholog, když viděl, že jsme po nějaké disciplíně až příliš vyčerpané, vždy uměl povzbudit, byl takový náš maskot. Hrál při rozcvičování a při prostných, ale kladinu jenom mně, takže i on má velkou zásluhu na mých výsledcích. Kladina byla má nejúspěšnější disciplína. Mám z ní nejvíce medailí, při tom jsem se jí při závodech bála. Kladina byly nervy, a když jsem měla po ní, spadl mi balvan ze srdce.

Kdo vám připravoval sestavy?

Většinou jsem si je vymýšlela sama.

Jak často jste sestavu měnila?

Dlouho jsem měla stejnou. Záleželo, jaké závody jsem měla před sebou. Věděla jsem, že ve čtyřletém olympijském období mohu sestavu změnit maximálně jednou. Ale různé drobnosti jsem měnila průběžně.

Podle čeho jste měnila drobnosti v sestavě? Opisovala jste od soupeřek, nebo naopak jste se snažila zakomponovat nějaké jiné, výrazné, těžké či elegantní prvky, které ony v sestavě neměly?

Ne, to bylo jinak. Ráda jsem chodila do Národního, dívat se na velká baletní představení. Milovala jsem například i muzikál Wets Side Story, ten mi úplně učaroval, a vlastně byl mojí inspirací. Rovněž sestra, která jak jsem zmínila, byla primabalerínou v Budějovicích a dělala choreografii, mi občas poradila. Bylo to takové volné, nebyla jsem, na štěstí, ničím sešněrována.

Byla jste na třech olympiádách. V Římě jako nováček, v Tokiu jste získala tři zlaté, v Mexiku jste obhájila a ještě jedno zlato přidala. Mexiko vůbec bylo hodně nabité, a to jak emocemi, tak výkonem. Která z těch tří olympiád je pro vás ta NEJ? Osobně mám dojem, že nejvíce tíhnete k Tokiu.

Tíhnu k Japonsku i k Mexiku, i když je zajímavé, že jde o dvě naprosto rozdílné mentality. Japonci jsou precizní, uzavřeni do sebe, Mexičané zase radost ventilují ven, s časem a organizací jsou na štíru, jsou takoví, promiňte mi to slovo – bordeláři, a pak vše zachraňují improvizací. V ní jsou mistry světa, tu umějí dokonale.

Každou olympiádu jsem měla ráda, ale každou trošku jinak. V Římě jsem se seznamovala s atmosférou, byla jsem ze všeho vyjevená, poznávala, jak to na olympiádách chodí a především, o jak úžasnou záležitost se jedná. V Tokiu jsem už věděla, co chci. Šlo o dobývání pozic. Mexiko bylo obhájení pozic, což bylo podstatně těžší než jejich získání. A hlavně, mexická olympiáda byla cenná pro mě i pro naši zemi v tom smyslu, že bylo krátce po okupaci. Celá naše výprava si myslela, že na olympiádu vůbec neodjedeme. Pak jsme toužili porazit vyslance okupantů, chtěli jsme dobře reprezentovat, aby svět o nás věděl, aby věděl, že naše zem se nedá pokořit. Chtěli jsme, aby naše hymna a vlajka byly prezentovány na nejvyšším stupni. V Mexiku byla v naší delegaci báječná, až bojovná nálada a atmosféra. Třeba Jiří Čtvrtečka, kanoista. Když závodil, pral se s jedním Sovětem o každičký centimetr a raději by se snad utopil, jen aby ho porazil. Pak ho fakt vytahovala z vody záchranka. Skončil čtvrtý, ale Sověta porazil.

Cítila jste tehdy nějakou zášť vůči sovětským sportovkyním?

Ne, vůči sportovkyním nikoliv, protože ony byly jako my, ony za nic nemohly. Například s Larisou Latyninovou, kterou jsem prvně porazila v Tokiu, tak spolu jsme byly kamarádky. Vozily jsme si gramofonové desky. Já jí modernu, ona mně klasiku. Rády jsme se vídaly. Horší to bylo s Natašou Kučínskou.

Protože vás porazila a ke všemu na kladině?

S kladinou to bylo jinak, ale ona byla ještě „takovej mladej puchejř“, myslela si, že jí bude každý sloužit. Rychle se vyloupla a nezvládla slávu.

Je pravda, že když jsme přijeli do Mexika, tak Sovětky s námi vůbec nemluvily, nedružily se jako dříve. Ony se bály. Bylo evidentní, že mají strach. Dostaly od svých představitelů a funkcionářů nalejvárnu, že jsme kontrarevolucionáři, že chceme vyvolat 3. světovou válku. Chodily za nimi očka, jako za námi, to je jasný. Proti nim samotným jsme žádnou zášť neměli, to rozhodně ne.

Jak to bylo s tou kladinou v Mexiku? Říkalo se, že se proti vám spikli i rozhodčí.

Nevím. Pravdou je, že rozhodčími byli Němka, Rumunka, Sovětka, Bulharka a Polka, tedy východní blok. Já jsem nezacvičila špatně, Kučinská udělala dvě chyby. Myslím si, že má sestava byla lepší, náročnější, ale Sovětský svaz přeci nemohl zůstat bez zlata, navíc v boji o titul být poražen Čechoslováky. Když hlasatel oznámil jméno vítězky, publikum začalo pískat. Věřte nebo ne, ale v tu chvíli mi ji bylo i trošku líto, ale na stupních vítězů jsem jí ruku nepodala.

A při sovětské hymně jste odvrátila hlavu od jejich vlajky.

Nedávno jsem to našla na YouTube. Psalo se, že to byl tichý protest proti okupaci.

Byl?

Bylo to vyjádření mých pocitů.

Po mexické olympiádě jste ukončila kariéru. Co vás k tomu vedlo? Vždyť jste byla na vrcholu, bylo vám 26 let a před vámi olympiáda v sousedním Mnichově.

Už před Mexikem jsem se rozhodla, že po něm skončím. Řekla jsem si, že je dobré v nejlepším přestat. Také jsem měla už věk, i když byly i starší závodnice, třeba Sovětky Muratová a Maninová, nebo i japonská závodnice Tanaka Keiko Ikedová, kterým bylo 33. Mně však bohatě stačilo těch 11 let na vrcholu. Rozhodla jsem se, že chci žít úplně normálně, vdát se. Takže konec kariéry jsem měla plánovaný.

Jaké jste prožívala pocity, když jste stála na nejvyšším stupínku, k nebi hrdě stoupala naše vlajka, halou zněla naše hymna, na krku jste měla další zlatou medaili?

Je to zvláštní, ale na veřejnosti jsem nikdy slzy neronila, zato doma u televize, když slyším hymnu a vidím českou vlajku, brečím prakticky vždycky. Také v kostele. Až budete starý jako já a zavítáte někdy do kostela, a to nejsem žádná svíčková bába, tak tam při zpěvu Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, jsem vždy dojatá. V kostele je klid a důstojná atmosféra a náš pan farář říká moudré věci. Často jsem chodívala do kostela před závodem, hlavně venku v zahraničí. Když byl poblíž nějaký kostel, šla jsem si tam na chvilku sednout, aby mě nikdo nerušil a obdivovala krásu oltářů…Byla jsem v takovém svém tichém světě. Fízlové na to přišli a jednou si mě zavolali na kobereček, a abych přestala s pánbíčkařením a chozením do kostelů, že prý se to na sportovkyni ze socialistického tábora nesluší.

Jak moc jste trénovala? Byly vaše úspěchy vydřené nebo jste měla dar od pánaboha?

Musíte mít talent.

Říkala jste, že maminka do sportu příliš nebyla. Takže po tatínkovi?

Asi po tatínkovi. On byl fotbalista, brankář, chytal za Čechii Louny. Uměl a rád dělal takové robinzonády, že se na něj chodily dívat i holky v Lounech. A maminka žárlila, byť ji ještě neměl za ženu. Mimochodem i ona se nechala nachytat na ty robinzonády.

Takže talent musí být, ten mám po tatínkovi, a od talentu se odvíjí chuť do činnosti a láska, za pochodu vše krystalizuje. Talent pak na sebe nabaluje další potřebné předpoklady a emoce, člověk začíná být cílevědomý, důsledný, pilný, precizní, trpělivý, zkrátka oddaný věci. S talentem se musí umět pracovat. Ten nespadne z nebes jako křišťálová koule, ve které je všechno. Talent sám od sebe nestačí, ten jde ruku v ruce s převelikou dřinou.

Kdo vás ještě trénoval či vedl kromě Evy Bosákové?

Ona pak měla hodně práce sama se sebou, sama ještě závodila, dělala besedy a na mě neměla příliš času. Stávalo se, že jsem přišla na trénink a na vrátnici byla cedulka: Věruško, dneska tady nebudu, přijď za týden, musela jsem (třeba) do Jičína. Což mě trošku odrazovalo a nebavilo, tak jsem se domluvila s vrátným, aby mě pouštěl dovnitř a trénovala sama. Slíbila jsem, že se mi nic nestane, navíc jsem jej uplatila odznáčky. Tatínek je sbíral, tak jsem mu vždycky nějaký pro svého vrátného znárodnila.

Tatínek na to nepřišel?

Já mu je nečmajzla, vždy jsem ho přesvědčila a on mi je dával. Ale při tom, tatínek neprojevoval příliš velký zájem o mé cvičení. Měla jsem pocit, že mu je moje cvičení volné. Nevím, jestli doopravdy, nebo jestli to byla jeho taktika. To jsem nikdy nezjistila. Ale pravda je, že to byl nejlepší přístup. Nejhorší je, když rodiče své děti do čehokoli cpou, nutí.

Chodili se rodiče dívat na vaše závody?

Jednou byl tatínek, jednou maminka, a vždy závody dopadly tristně. Pokaždé šlo o kladinu, a jak jsem říkala, tu jsem při závodech měla ošidnou. Bylo to ve Vinohradské sokolovně, nebyla jsem ani žákyně, ani žena, něco mezi. Naskočila jsem na kladinu, cvičila, udělala špagát, ze kterého se zpravidla nepadá, protože máte nízko těžiště a také máte oporu nohama po celé délce. Dotáhla jsem špagát a chtěla hodit do publika úsměv. Podívám se k jednomu sloupu pod balkónem a on tam náš tatínek. Jak jsem jej zmerčila, tak jsem s sebou práskla o zem, jak jsem se lekla.

Při jiných závodech se také podívám do hlediště, protože já potřebovala mít kontakt s publikem, necvičila jsem jen pro sebe nebo pro žíněnky, ale pro publikum. Podívám se, a tam, ze všech obličejů vyčnívala bledá tvář naší maminky. Zase jsem se lekla a znovu sestavu pokazila. Takže naši už pak nikam nechodili.

Mně vždy záleželo na publiku, jako u herců. Když bylo vřelé, rozesmáté a bezprostřední, tak na mě přeneslo náladu a cvičilo se mi báječně. Nejhorší byly prázdné tribuny. Ale tehdy se to tolik nestávalo, gymnastika byla populární, byly plné sály. Dnes už to tak není, je prázdno. To už bych se snad ani nerozcvičila, nebavilo by mě to.

V období let 1964–1968 jste jenom vyhrávala a doposud tak držíte ojedinělý gymnastický rekord. Jít čtyři roky od vítězství k vítězství muselo být psychicky náročné. Šla jste za svými vítězstvími plánovaně, nekompromisně?

Ano, pokaždé jsem chtěla vyhrát. Ráda jsem dávala na vědomí, že mě jen tak někdo neporazí, ale na to jsem se musela namakat. Nevypustila jsem jediný závod, ani kontrolní. Jela jsem vždy naplno, na vítězství. Nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že vítězství na olympiádě byla náhoda, klika, štěstí. Byla to moje filozofie a přístup. Věděla jsem, že i rozhodčí mě budou více respektovat, že si nemohou dělat, co chtějí a o mém výkonu nebudou pochybovat.

O rozhodčích jsme se už jednou zmínili. V gymnastice jde o dost subjektivní hodnocení, pocit, který leckdy může být neobjektivní. Měla jste někdy s rozhodčími problémy? Tedy jinde než na olympiádě v Mexiku?

Už když jsem začínala, měla jsem těžší prvky než mé soupeřky, byť byly starší než já. Často mi rozhodčí říkaly: Holka zlatá, ty toho ještě vyhraješ, dáme to těm starším, musíš být trpělivá. A já byla trpělivá. Až do doby, kdy mladší soupeřky začaly porážet moji učitelku Evu Bosákovou, kterou já schválně porážet nechtěla. Jenomže v ten moment jsem si řekla, že už musí skončit pardonování, a už se do toho musím pustit naplno.

Rozhodčí, když si nebyly jisty svoji známkou, ještě než vynesly známku, sešly se po sestavě a radily se – nedotočená pirueta, malíček byl tak a onak, skok ne příliš vysoký. Já se rozhodla, že jim nedám příčinu, aby se nade mnou musely scházet, prostě jsem se rozhodla být lepší, než ti nejlepší. V tom je celé kouzlo.

Kolik vám bylo?

Asi osmnáct, devatenáct. Jde o jednoduchý návod, ale člověk se tomu musí úplně podřídit, obětovat vše. Líbil se mi automobilový závodník Stirling Moss, který napsal knížku Vše kromě svého života. Závodění dal vše. Napsal, že byl doslova posedlý svoji disciplínou, svým sportem, a že by závodění dal vše, kromě svého života. Jednou jsem svůj návod na úspěch řekla jedné gymnastce a ona za mnou časem přišla, že se jí to nedaří. Jenomže já věděla, že cvičení nedává vše, co by měla.

Ale člověk musí mít i štěstí, aby před soutěžemi nedošlo k nějaké nemoci nebo úrazu, pak je výkon a příprava v pytli, musí mít takové malé pokakané štěstíčko. Jednou jsem si vymkla palec, na lyžích, a pak jsem nemohla pořádně trénovat, hlavně na bradlech.

Dnes děkuji svému tělíčku, že mě nezklamalo. Hlavně, když jsem sama v sauně. To si sednu na pryčnu, natažené nohy před sebou, koukám na ně a říkám jim: Holky zlatý, vy jste mě nikdy nezklamaly, vždycky jste odvedly dobrý výkon, tak já vás musím začít rozmazlovat. No a tady v lázních je fakt rozmazluju. Doma si je dávám do lavoru s teplou vodou, přisypu vůně, regenerační sůl, sama si je masíruju a povídám si s nimi. Člověk si musí povídat i s kytkami, pak se jim lépe daří.

Ještě cvičíte? Alespoň doma?

Ne. Já mám ke cvičení odpor.

Ale mám jednu disciplínu, která mě drží v kondici – závod s časem. Třeba jsem na Kulaťáku nebo na Julisce a vím, že v tolik a tolik hodin musím být v Lucerně, takže vystřelím ze startu jako neřízená střela, a opravdu, jsem tam včas. Sice vyhraju o prsa, ale přece. Takže sice necvičím, ale lítám jako vichřice.

Něco vám musím říct (smích). Já vám loni dohnala pendolino, když jsem jela do Ostravy na besedu (smích). A mám svědky, Pavla Kosatíka, Olgu Sommerovou a nakladatele knížky (smích). Pendolino se už chystalo k odjezdu, Olga byla uvnitř vlaku, měla vytřeštěné oči a utíkala k průvodčí a povídá: Ta bláznivá Čáslavská, ona to doběhne, ještě jí otevřete dvířka… No, a já to doběhla.

Opravdu, počkejte, zavoláme Olze, ona vám to potvrdí (smích). No jo, ale kde já ji mám. Nemám ji pod Olga Sommerová, ona má psa Dandu, takže já ji mám jako Olga Danda (smích)…

Věra Čáslavská mi předává telefon, na druhé straně je Olga Sommerová:

Ona chodí všude pozdě. Pendolino už mělo odjet a já je tam opravdu přemlouvala, aby počkali, že to Věra stihne na poslední chvíli. Nechtěli ani slyšet, jenomže na štěstí bylo z nějakého důvodu zpoždění, tak Věra pendolino skutečně doběhla.

Během svého života jste získala sedm zlatých olympijských medailí a nespočet dalších, obdržela jste státní vyznamenání, dokonce i japonský Řád Vycházejícího slunce, byla jste vyhlášena nejlepší sportovkyní světa, jste v Dvoraně slávy v New Yorku, byla jste druhou nejoblíbenější ženou planety, je po vás pojmenována planetka… Existuje vůbec něco, co jste nezískala?

Potěšilo mě, když jsem byla druhá nejpopulárnější žena planety za Jacqueline Kennedyovou, což byl docela dobrý post. Jinak ničeho nechci ani jsem nechtěla dosáhnout. Jsem spokojená a byla jsem spokojená. Mám dvě zdravé děti, což je nejdůležitější. A to musím zaťukat. Na kov. Nemáte kovové koleno (smích)?

Dokázala jsem obhájit olympiádu, za což jsem ráda a měla jsem i různé peripetie, střední i horší, ale takový je život. Nejsem rozmazlená, řešila jsem je. A nyní, v současné fázi svého života jsem spokojená. Já nic nechci, po ničem netoužím, nikomu nic nezávidím, každému přeji, co má, pakliže to nabyl poctivě. Víte, ze mě spadl velký životní balvan. Celý život jsem díky gymnastice prožila ve stresu, jestli svá vítězství obhájím, lidé na to čekali, nechtěla jsem je zklamat. Byla jsem někde zaškatulkovaná, někde, kde si mě moji fanoušci vysnili, přáli si, abych říkala, co chtějí slyšet. Nyní si říkám na svá ústa sama co chci, dělám si co chci a hlavně – už nemám taková hrozná muka a strach o děti. Stojí na vlastních nohou, jsou samostatné. Nemám žádnou nebetyčnou zodpovědnost, uvolnila jsem se. Na stará kolena mi narostla křídla a létám si, i když občas, jako čertík Bertík vyletím z elektriky a natlouknu si nos. No, a tak se zase zvednu a jde se dál.

Uvažovala jste někdy o emigraci?

Ne. Nějak jsem zakořeněná tady, žádnou potřebu zůstat venku jsem nikdy neměla, i když mi to bylo nabídnuto. Pepík (bývalý manžel), ten by šel hned. Emigrovat chce také kus odvahy, není legrace někde v neznámu začínat. Na druhou stranu v tom je i trochu sobeckosti, protože příbuzní, kteří zde zůstali, měli trable.

Blíží se 17. listopad. Jak se díváte na uplynulých 25 let? Co se změnilo, nezměnilo, co by se mělo změnit?

Myslím, že jde o přirozený vývoj. Nejde jít hlavou proti zdi, nejde přeskočit nějaký časový úsek, vše musí pomalu vykrystalizovat, jako když se dítě učí chodit, jako když roste květina. Není možné z totality skočit rovnou do svobody, do nějakých jiných lidských dimenzí. I Václav Havel říkal, že dvě generace potrvá, než se staneme rovnocenným partnerem vyspělých zemí. Těch 40 let se na nás ošklivě podepsalo.

Je pravdou, že s Václavem Havlem jste se prvně potkala až při proslovu na Melantrichu?

Ano, poprvé, ani Olgu jsem neznala. A to se říkalo, že jsme sestřenice. Pak jsem pro něj pracovala jako poradkyně, následně jako asistentka. Když jsem byla v jeho službách, tak za mnou chodili studenti, Martin Mejstřík, Šimon Pánek, a hodně jsme brojili proti komunistům, kteří utíkali z bitevního pole, pálili za sebou mosty a pakovali si kapsy.

Ať si pálí za sebou mosty, ale mně šlo o to, ať zde nechají to, co nakradli. Jenomže mně se tam, v Kanceláři prezidenta, všichni smáli, téměř celý Hrad, že jsem majetkem po komunistech až posedlá… Šlo mi o to, aby se jimi znárodněný majetek někam nezašantročil, aby si jej nenechali pro sebe. Pak později, téměř po patnácti letech, mi všichni dali za pravdu, ale bohužel, pozdě. 

Už tehdy, krátce po revoluci, mi bylo jasné, že děti komunistů, kteří to tu rozkradli, budou mít na startovní čáře výhodu ekonomického zázemí. A kdo má peníze má moc a kdo má moc, tak kromě zdraví má všechno. Zase tak budou biti děti poctivců a poctivci zase budou muset pokorně klepat na dveře u těch nepoctivě mocných, aby dostali práci, aby dostali požehnání a zase, díky finančním výhodám těch zvýhodněných, budou ovládáni. Tak takhle jsem to tehdy, kdy se lámal chleba, viděla, takový stav jsem nechtěla dopustit. Proto jsem pořád chodila za všemi a chtěla ten zatracenej majetek KSČ řešit, ale na Hradě se musely jistit a řešit jiné věci. Bylo důležité všechno rychle podchytit – zahraniční politiku, sociální sféru, školství, zdravotnictví, ale především vnitřní politiku. Protože, všude se srocovali bývalé struktury a nechtěly se vzdát svých výhodných a lukrativních pozic. To období služby vlasti na Hradě bylo horší než všechny moje olympiády dohromady, bylo to děsně vyčerpávající období. Chtěla jsem, aby mi bylo dopřáno slyšení a protokolárně se zajistilo třeba i předběžné opatření, zmrazit ten majetek, ale nikdo, ani pan prezident, na to neslyšel. Vlastně, ani slyšet nemohl, byla to tak hektická doba, stále se něco jiustilo a zachraňovalo. Navíc, ti převlečení to dělali velmi chytře. Měli různé nadace se smysluplnými názvy, jako Purkyněho nadace či Komenského, a přes ně si různými vedlejšími cestami a kanály ulévali peníze do ciziny – měli rozvětvené a bohaté kontakty, tolik se toho rozkradlo. Dopadlo to tak, jak jsem se obávala. Už jsou zase všude, v každé straně, všude rozhodují. Ale neplačme nad rozlitým mlékem, je to tak jak je, tak to musíme řešit. Ten převrat ke svobodě byla velká věc, važme si toho.

Něco veselejšího… Neznáte nějaký vtip?

Jenom nepublikovatelné.

Tak sem s nimi (smích).

Na dveře pomalu klepou Vánoce. Těšíte se, dodržujete nějaké zvyky?

Když my jsme byli malí a moje děti byly malé, tak ano.

Dárky jsme dostávali skromné, ponožky, ale knížka byla pod stromečkem vždycky, stejně tak i voňavé mýdlo od babičky. Ta nám pravidelně dávala takovou krabičku se třemi mýdly. Každý rok stejnou. Ale Vánoce byly moc hezké, maminka napekla cukroví, salát, řízky, maminka byla výborná kuchařka. A když moje děti byly malé, Radka s Martinem, tak také jsem se jim snažila dělat hezkého Ježíška a různá překvapení, pouštěli jsme koledy z magnetofonu odněkud z venku, zvoneček byl schovaný za stromečkem, prostě jak se vše dělávalo. Nyní už Vánoce tolik neprožívám.

Řízek máte rybí nebo vepřový či kuřecí?

Rybí i vepřový. Jablíčka jsme krájeli, ale třeba olovo nelili, nevím proč? Ze všeho nejvíce však uspělo „kradení“ bramborového salátu (smích). Ještě před Vánoci. Jak jsme byli čtyři děti, tak maminka jej před námi schovávala, pochopitelně. Vymýšlela perfektní schovky a jednou jej dala do ložnice, nahoru na skříň. Jenomže vedle skříně byla postel, nad ní úzká hranatá pelest, a tak když o tom dnes přemýšlím, byla to moje první kladina. Abych pravdu řekla, je mi stydno, že jsem se ke kladině prokousala bramborovým salátem, navíc potajmu kradeným.

Tak vidíte, všechno je jinak, přeji všem vašim čtenářům hezké Vánoce a prosím, nejezděte na černo a salát si nechejte až na Hod Boží.

Na cukroví jste jako děti nechodily?

Jejda, já myslela, že naše interview už skončilo, ale jak vidím, máte otázek plnej zásobník. Tak tedy, cukroví u nás příliš nebylo a navíc maminka jej rozdávala sousedkám, a salát dělala excelentní.

Sama pečete cukroví?

Měla jsem různé období. Když byly děti malé, tak ano a pokaždé jsem je k pečení brala. Měly rády takové malé bábovičky, ale ze všeho nejvíce syrové těsto. Nyní už nepeču, ale zase mám vnučku, a když přijede Radka s Martinem, snažím se něco upéct podle momentálního nápadu.

Jak vlastně trávíte vánoce?

Pokaždé jinak. Většinou jsme jezdili a jezdíme do Jeseníků, nebo jsme v Černošicích. Záleží, jak se sejdeme. Nemáme nějakou stabilní rozehranou partii, že se všichni sejdeme v hodinu „H“ u jednoho stolu. I když jsem si vždy přála, aby se rodina sešla ve správnou hodinu u jediného stolu, u nás se to málokdy podaří, protože pořád je někdo na cestách. Po babičce, respektive po naší mamince jsem zdědila její velkou keramickou mísu, takže také svým dětem a vnučce Matyldě ji dělám plnou salátu, kapra dělám pokaždé.

Máte ráda ryby? Jestli ano, tak kde jinde byste si je měla dát než v Třeboni…

Ryby mám ráda, ale bohužel nedodržuji zásadu, že by se měly jíst minimálně jednou týdně, musím se polepšit.

Věra Čáslavská vyprávěla dvě hodiny, a plzeň nestačila ani dopít. Vyprávěla by ještě dlouho, ale musela absolvovat jeden ze svých závodů s časem – na poštu… Bylo to úžasné pozdní odpoledne.

Text: Roman Růžička