První slovo si tentokráte vzal můj protějšek, Petr Nárožný:

Víte, rozhovor s Pražákem v Třeboni musí být hodně obezřetný, člověk musí vážit slova. Pražáci mají stejný problém, jako Pařížané, Berlíňané, Londýňané. Všechno líp vědí, ke všemu se rádi vyjadřují a lidi z regionu jsou na tohle strašně hákliví. Jako když do Arizony přijede chlap z New Yorku. Řeknou: Nó, jasněéé, ten všechno ví, ten nám tady bude radit…

Problém náplavy je tzv. „čerstvé oko“. Například pan Bartolšic. Když přišel s projektem vláčku, měl jisté problémy. Ale on řekl, že vláček v Třeboni už mohli mít dvacet let. Dvacet let, oni, ne on. Viděl jsem jak funguje, jak jezdí, jak je stále plný, jaký má úspěch.

Do vláčku jste namluvil doprovodný komentář, jehož autorkou je Jana Formánková. Cestující tak jsou informováni o třeboňských místech, kudy vláček jezdí. Mimochodem – už jste vláčkem svezl

Ještě ne. Ale mám lístky. 

Takže komentujete něco, co jste neviděl?

Snad to nebude znít troufale, ale znám historii Třeboňska i místopis.

Jste Pražák, ale do Třeboně, pokud vím, jezdíte řadu let.

Se dvěma přestávkami už jednačtyřicet.

Jak často během roku v Třeboni pobýváte?

Příliš často ne, ale žena je tu s pejskem prakticky pořád. Máme amerického kokra, jmenuje se Woody, jako Woody Alen, je celý černý a stříhán nakrátko, vypadá štěňátkovsky. Třeboňáci říkají – to je roztomilé štěňátko, a já říkám, ne ne, ten je starší než já, jemu je 77 let (jedenáct psích). Je to velký aportér, i dnes rychle běhá a je v dobré kondici. Jinak pouze v Třeboni pravidelně trávím už několikery Vánoce.

Až tady v třeboňské přírodě jsem zjistil, že špatné počasí je jenom ve městě. Příroda totiž nezná špatné počasí. Příroda, i když je nejblbější sychravý listopadový den, a pořádně se obléknete a jdete kolem rybníků, tak má své zvláštní kouzlo. Mlhy, déšť i blátivá cesta má náhle svůj půvab. Rybníky mají každých čtrnáct dnů jinou barvu. Ve městě je zima hanebná, ale v přírodě je krásná. Mockrát jsem si zde zimu užil. Zažili jsme zamrzlou hladinu na Světě, bez sněhu a bez větru, takže byl hladký jak deska. Nádherné bruslení kolem ostrova. 

Jak jste se vůbec dostal do Třeboně?

Náhodou. Doslova náhodou. Ženil jsem se, už tomu je 41 let. Mého kamaráda Karla Hovorku, který si vzal z Třeboně dívku, jsem se ptal, kam jet na svatební cestu. Zeptal se mě, zda znám Třeboň. Znal jsem ji, protože jsme zde hráli s tehdejšími Rangers, ale důvěrně ne. Tak prý ať přijedu do loděnice. Přijel jsem, skamarádil se s partou lidí, začínajících jachtařů, jako například s Pepikem Kabrnou, který už tenkrát měl Létajícího Holanďana, což bylo něco. A stavěl lodě. Dokonce i mně postavil Piráta. Jeden čas jsem zkoušel svůj jachtařský um na Světě, a že rozený jachtař nejsem, to jsem poznal velice rychle. I na jachtařinu musí mít člověk nadání. No, a takhle jsem poznal Třeboň. Pořídili jsme si kola, protože Třeboň bez kola je jako letadlo bez křídel.

Třeboň má mnoho turistických výhod, které nemají ostatní lokality. Sama o sobě je stará Třeboň krásná, opevnění, náměstí, krásné domy. Musím říct, že za posledních 20 let tady lidé udělali velký kus práce. Zejména ti v kultuře, například pan Končický. Proti jiným srovnatelným městečkům je zde bohatý kulturní život. Je tu krásné divadlo, kde mimochodem hrajeme celý náš repertoár, pravidelné výstavy, hudební koncerty. Je zde nepřehlédnutelně krásný terén. Střední a starší generace, která už nemůže jezdit kopce v Lužických horách, zde jezdí krásně po rovině a ujet 50–60 kilometrů není žádný výkon. Projíždí se nádhernou krajinou, kde je hodně stezek. 

Takže samá chvála?

Tak to zas ne. Některé stezky jsou v hanebném stavu. Například Modrá okružní vede po nesmyslných panelech, zato se zde buduje obrovský fotbalový stadion. Šílené peníze pro fotbal, na který tady téměř nikdo nechodí, takže Třeboň kopíruje Starou Hlínu, kde stojí dvě nádherná fotbalová hřiště s večerním osvětlením, a tam se fotbal snad nehraje vůbec. Zřejmě jde o evropské peníze, takže je to bezvadné.

A přitom je zajímavé, tvrdím já, když už jsem kritický k mé milované Třeboni, zdůrazňuji milované, protože ona za to nemůže, tak si myslím, že v Třeboni není kde se koupat. Všechny rybníky se hnojí kvůli hospodářským výnosům. Já bych skromně dodal – přehnojují. Také kvůli hospodářským výnosům. Rekreační rybník Svět, tam se rovněž krmí. Podrobnosti nevím, ale když přijde horké léto, tak je do čtrnácti dnů zelený. Neříkám, že to je životu nebezpečné, mnohokrát jsem se v něm koupal, a nikdy se mi nic nestalo, jenomže řada lidí má k zelené vodě odpor. Určitě namítnete, že je zde krásné koupaliště, kryté, s teplou slanou vodou, s vířivkami v Lázních Aurora. To je pravda. Jenomže v létě, přijde-li blbé počasí, vzniká u turniketů stometrová fronta a do bazénu se prakticky nedostanete. Zčásti je vyhrazený pro lázeňské hosty, což je v pořádku. A tak si říkám – proč proboha Třeboň nemá své vlastní pěkné koupaliště? Nemusí být tak nádherné jako v Gmündu, ale třeba poloviční, s dokonale čistou vodou, výhledem na krajinu, kde by se nechalo koupat i v dubnu, květnu, září, říjnu. Součástí by mohla být pára, drobné masážní služby, masážní stroje, klidně automaty – dnes jich je spousta, nějaké legrace pro děti, aby se vyblbly, protiproudy, vířivky. Nepřilákalo by to do Třeboně více lidí? Neprodloužila by se sezona? Tohle mi vrtá hlavou od doby, kdy se začal předělávat fotbalový stadion. Vždyť i Třeboňáci se jezdí koupat do pískoven, kde je čistá voda. Kvalitní koupaliště je asi jediná věc, která mi dnes v Třeboni chybí. Vím, jde o drahou investici, drahý provoz, topení, energie, není jednoduché to vykalkulovat. Ale když chci jít do Berty do vířivky, tak se musím objednat tři dny dopředu, jinak se tam nedostanu.

Gmünd je maličké městečko a jezdí se tam koupat lidé i z Čech, tak proč něco podobného nemůže být v naší Třeboni?

Mluvil jste o jachtařině. Zajímáte se o ni? Kam se poděl váš Pirát?

Mně se líbí jachtaření zejména kolem Austrálie. Patnáct chlapů na obrovských lodích. Nevím, zda bych na to měl srdce, ale obdivuji to. Jednak přenádherné lodě a jednak, za jakých jezdí podmínek, co umějí. To je vrcholná jachtařina. Pepa Kabrna byl velký jachtař, srdcař, tak si vždycky spolu o jachtařině povídáme. Piráta jsem prodal. Byl v Praze, pak někde na přehradě, v Nechranicích tuším, a dnes nevím.

Dělal jste i nějaký jiný sport?

Na vojně v Piešťanech jsem boxoval. Docela se mi to líbilo. Kdyby byly zakázány rány na hlavu, ale to by nebyl box boxem, tak jde asi o sport, který nejvíce rozvíjí tělo. Boxeři mají nádherné svaly, vytvarované, pružné, na rozdíl od kluků z posiloven a silových sportů. Cvičí hodně švihadlem, takže aerobní. Pouze rány na hlavu, to je něco strašného. 

Byl jste někdy v lázních jako pacient?

Jednou na léčebném pobytu i se vstupní prohlídkou a vším, co k tomu patří. Tři týdny v Bertě, protože mám problémy s kyčlí. Tehdy, před osmi, deseti lety, mě docela zlobila. Ale jinak mnohokrát ambulantně. I v Auroře. Aurora má obrovskou výhodu, že nemusíte opustit budovu. Můžete se dívat na park z prosklené kolonády a než ji přejdete tam a zpátky, nachodíte 12 kilometrů.

Mnoho vašich kolegů říká, že právě vy jste jim Třeboň doporučil, a z vašich slov je vidět, že Třeboň milujete, znáte ji.

Kdykoli mám příležitost, mluvím o Třeboni, protože ji mám skutečně rád. Je mým druhým domovem, přirostla mi k srdci. Když ve Veselí nad Lužnicí najedu na bývalou císařskou silnici, říkám si – tak, už jsem doma, už mě vítá Horusický rybník. 

Do Třeboně jezdíte jen odpočívat, nebo zde i pracujete, učíte se?

Mnohokrát jsem se zde i učil, do divadla. Jinak průběžně zde pracuji na svém soukromém studiu historie, ale z toho jsem se již vyznal mockrát, tak to nechci opakovat. Historie je můj koníček a tady je nádherný klid se jí věnovat.

Již jste byl ve zdejším vyhlášeném archivu?

Zatím ne, ale vyjednal jsem si návštěvu s paní doktorkou Psíkovou. Potkali jsme se na jedné přednášce, a tak jsem ji poprosil o soukromou nalejvárnu o Třeboni. Mám slíbeno, že do archivu zavítám.

Pokud vím, k herectví jste se dostal tak trošku oklikou, nikdy jste nic nestudoval. Najednou jste se objevil a okamžitě vás začali hodně obsazovat, zejména ve filmu. Učil jste se dodatečně intonaci, gesta a podobně?

Jsem čistý samouk, ostatně jako mnoho herců. Ne že bych se k nim přirovnával, to ne, abych nevypadal jako nějaký nafoukaný hlupák, ale jenom pro ilustraci: pan Pivec měl obchodní akademii, dělal u firmy účetního a pak vlastně zběhnul k divadlu. Václav Voska – vynikající činoherní herec. Je zapomenutý, protože byl málo v televizi. Neměl příliš rád minulý režim a doplácel na svůj postoj v roce 1968. Václav Voska studoval práva. Jiří Voskovec a Jan Werich. Werichovy pozdější role, to je mistrovské herectví. Voskovec hrál dramatické role v emigraci. S handicapem „neAmeričana“ v Americe, což si vůbec nedovedu představit, ale hrál znamenitě a mezi herci měl své renomé.

Školy nemám, ale vzory, vzory jsem měl. Obdivoval jsem Rudolfa Hrušínského, staršího. To byl asi největší herec v Čechách v poválečném období. Ten uměl hrát všechno. Na vážno, na srandu, od Napoleona přes venkovského doktora po Háchu. Uměl všechno. On byl herecký titán. Hrál stejně dobře jak na divadle, tak v televizi, ve filmu. Jeho jsem strašně obdivoval, a nikdy mě nenapadlo, že bych se mohl k němu přiblížit nebo hrát jako on. S jeho pravdivostí, vnitřní a hereckou úsporností… Mým velkým vzorem byl Miloš Kopecký. Jeho herectví jsem rovněž velmi obdivoval. Říkal jsem si, že bych mohl hrát jako on. Zdálo se mi, že máme společný naturel. On měl velké dramatické role na divadle, byť o nich málokdo ví. Já jsem si v Činoherním klubu, snad to nebude znít neskromně, také zahrál velké role. Že Miloš Kopecký umírá opravdu, na to národ přišel až po Nemocnici. A že hrál Jindřicha, Harpagona a další velké role, to věděl málokdo, protože divadelní kariéra, to je... v Čechách můžete hrát divadlo na špičkové úrovni třicet let a národ to neví. Záleží na tom, co uděláte v televizi nebo ve filmu. Tak to prostě je.

Z tohoto pohledu máte raději film, televizi nebo divadlo?

Divadlo. To říká většina herců. 

Opravdu? Nebo se to jen říká?

Myslím si, že to dokonce i pravda je. Jenomže musíme rozlišovat dvě věci. Co máte nejraději, a kde se dají vydělat peníze, což je velký rozdíl. Dříve se divadlem prostě začínalo, dnes už ne. Dnes je kategorie filmových herců, kteří hrají jenom ve filmu. Například Aňa Geislerová. Nevím, jestli někdy hrála divadlo, ale má dva České lvy a točí jeden film za druhým, takže je vyloženě filmová herečka.

Na druhém místě mám televizi. Jednak mi dala dost příležitostí a jednak mě televizní práce baví, má spád. Naopak film je největší žrout času. V šest ráno vás odvezou z domova, přivezou v půl osmé večír, ale efektivně jste pracoval třeba jen dvacet minut. To je pro mě hrozné, strašné. Čekání mě umořuje, jsem na ně alergický.

Jak si krátíte nekonečné čekání při filmování?

Trpím ubíjením času. Ani knížku nelze číst. Stále jste jedním okem ve střehu. Většinou si opakuji nějaké povídání do dalšího záběru. Každou chvíli na vás někdo mluví, často jste ve všelijakých podmínkách, někde v hospodě, nebo na židli v lese a čekáte, až na vás přijde řada. Z tohoto pohledu je pro mě film strašně otravný.

Zmínil jste pana Hrušínského, pana Kopeckého jako své vzory. Snažil jste se je alespoň v něčem někdy kopírovat či napodobovat?

Ne. Ono to ani nejde a většinou ani nefunguje kopírování originálu. Člověk má být takový, jaký je. I v naší branži mají lidé vyhraněný vztah k jednotlivým hercům, a k těm, kteří dělají humor, obzvlášť. Představitelé vážných rolí to mají snazší. Lidmi jsou vnímáni jinak než ti, co dělají srandu. Znám spoustu lidí, kteří milovali Luďka Sobotu nebo Louise de Funèse, ale také spoustu lidí, kteří je nesnášeli, jak prý se tomu může vůbec někdo smát. Osobně mám rád Woodyho Alena a jeho filmy. A rovněž mám mnoho dobrých přátel, inteligentních, kteří jeho humor a tvorbu nesnášejí. Říkají mi: Co se ti na něm může líbit? Na druhou stranu, viděl jsem asi dvakrát deset minut pořadu Partička, a já se na to nemůžu dívat, pro mě to je něco šíleného. Takže vidíte, že jsme každý jiný. Viděl jsem pořad Na stojáka, jak holky dostávají záchvaty smíchu, padají ze židlí, jak se smějí. Říkám si, kde ten smích vyrábějí? Ale víc je těch, kteří se smějí, tak jsem se asi zbláznil já. Prostě každý z nás je vyladěn na trošku jiný typ humoru a fóru.

Věnujete se i dabingu?

Dabing nedělám, vůbec ho neumím. Dvakrát mi nabídli, abych nadaboval pohádku, ale ne. Mám strašně špatný smysl pro synchron, přesně posadit třeba francouzskému herci do úst český text. Ne. Obdivuji naše elitní dabéry, jako Václava Vosku, Jana Třísku, Michala Pavlatu, Vladimíra Brabce, Miloše Kopeckého, Janu Dítětovou a mnoho dalších. Ale myslím si, že by se u nás mělo pouštět více filmů v původním znění s titulky, aby se lidé zdokonalovali v jazycích, aby slyšeli angličtinu, američtinu, francouzštinu, španělštinu. Ve světě se také podstatně více titulkuje než dabuje. 

Vystudoval jste Fakultu architektury a pozemního stavitelství. Dokázal byste se vrátit ke své původní profesi?

Je mi 75 let, k čemu bych se vracel? Již 15 let mám být v penzi. Možná bych mohl dělat na stavbě hlídače. S velkým psem by to možná šlo. 

Z projektové kanceláře jste velmi brzy doslova utekl. Proč jste tedy studoval stavebnictví?

Původně jsem chtěl dělat medicínu. Komunisti mi to nedovolili. Řekli – když vysokou školu, tak technickou. V ten moment mi bylo úplně jedno, co vystuduji. 

Ale po herectví jste určitě toužil.

Komediant jsem byl už ve škole, ale že bych toužil být hercem, to říct nemůžu. Na škole, na gymnáziu, rozhodně ne. Byl jsem návštěvník divadel, chodil na filmy, ale na herce ne. Chtěl jsem být lékařem. Na medicínu jsem se připravoval docela poctivě. Pak mi řekli, že mi nedají doporučení ani na humanitní vědy, jedině na techniku. V ten moment mi bylo jedno, jestli budu báňský inženýr, nebo strojní, nebo stavební. Můžete se zeptat – proč jsem vůbec šel na techniku, proč jsem se na to nevykašlal? Měl jsem strýce a on mi říkal: Hele Petře, ono je jedno, co vlastně vystuduješ. Co budeš jednou dělat, to se teprve ukáže. Nejcennější je, abys mohl být co nejdéle mezi lidmi, kteří o něco usilují, něco chtějí, a musel se něco učit a pracovat sám se sebou. To je nejcennější, Není důležité, co se na stavařině naučíš, ale je důležité, že budeš mít vedle sebe kluka, který chodí hrát na koncerty, jiný do divadla, jiný čte zajímavou literaturu, jiný píše básně, další dělá atletiku, zajímá se o historii, přestože studuje báňské inženýrství. Tohle prostředí je nejcennější na životě mladého člověka, toho si važ. Takže za každou cenu jdi studovat, třeba báňského inženýra, to je jedno. Budeš mezi klukama, kteří mají tah v životě, kteří se chtějí něco dozvědět. A měl svatou pravdu.

Co byste jako zkušený a světa znalý muž vzkázal dnešní mladé generaci?

Občas dělám besedy, mám jedno oblíbené gymnázium v Ostravě, povídám si s budoucími maturanty. V 18 letech není hotový člověk, vůbec neví co chce, nemůže se rozhodovat. To je velký omyl. Řekl bych, že ze sta gymnazistů bude maximálně deset, kteří svůj život mají nalajnován od pána Boha. Vždy chtěl být soudcem, zajímá se o soudnictví, chodí na přelíčení. Ten to má jasné, bude právník, možná i dobrý právník. Ale ostatní v tom trošku plavou.

Dneska bych na to šel úplně jinak. Jestli nám svoboda vydrží i po říjnových volbách, tak bych poprosil rodiče, aby mi dali prostředky, které mi chtěli věnovat třeba na byt, a vyrazil bych do ciziny. Učit se jazyk a zkusit, co vydržím, sbírat zkušenosti. Znát jeden světový jazyk, což je angličtina, o tom nemá cenu mluvit, to je jasné, a k tomu další menší jazyk. Norština, dánština, finština. Klidně začít mýt nádobí v Americe, dostat se tam na školu, spát v ubytovně, v pronajatém pokoji. V mládí člověk vydrží hodně. A studovat v cizí zemi jazyk, aby ho uměl. Ale ne jako nu nás, u nás umí každý druhý anglicky, ale kolik z nich umí napsat smlouvu? Bez chyby? Strašně málo. Pak podobným způsobem druhý jazyk, což by mělo zabrat tři, čtyři roky. A kolik vám bude? Jednadvacet, dvaadvacet let a budete mít výhodu dvou řečí. Najednou se budete rozhodovat jinak. Prostě začít od cizích jazyků. Objednat si někde pivo, kafe, nocleh? To je k ničemu. Umět si přečíst těžkou knížku, odbornou, mít dokonalou slovní zásobu, prostě umět cizí jazyk, to je oč tu běží.

My jsme na tom podobně jako Maďaři. Jenomže oni vědí, že jsou Maďaři, a že jim nikdo nerozumí. Nebo Dánové. Rovněž ví, že jsou malinkým národem, a tak všichni samozřejmě mluví anglicky, protože se chtějí se světem domluvit. To samé je u nás. Čeština prostě končí u Chebu.

V 22 letech umíte dva jazyky, strávili jste čtyři roky v cizině. Ověřili jste si, jestli jste chlap, který něco vydrží. Nebo baba, která musí být v Praze, něco vyštudovala a může jít dělat někam do kan-ce-lááře. Tak tohle mladým doporučuji.

A ještě jednu věc: Rozvažte si, proboha, co budete studovat. Psychologii, rekreologii, kulturologii…? Nevím, kolik tisíc zaměstnanců má Škodovka, ale určitě má jen jednoho psychologa, kterému je třeba 35 let. Přijeďte do Třeboně, řekněte, že jste psycholog a ptejte se po místu. A zkuste to v Jindřichově Hradci, v Břilici, v Soběslavi. Přijmou vás? Když přijdete a řeknete, že jste dobrý konstruktér nebo elektroinženýr, máte větší šance, než když vystudujete rekreologii. O čem že to je? Nauka o rekreaci – když chci lyžovat, mám jet do Alp, když chci plavat, mám jet k moři, když chci odpočívat, mám si lehnout na pláž, a mám na to diplom. Dobře, ale co s tím? Neměl bych být raději instalatérem? V Anglii před instalatéry prý klečí a jsou placeni zlatem. Když jsem byl v Kanadě, tak nejkrásnější barák s největším bazénem měl svářeč. Na rozdíl od lékařů, kteří tam také utekli. Přišel, řekl, že umí dobře svářet, ukázal, co umí, a dostal snad nejlepší plat ve fabrice. Není tedy lepší být dobrým svářečem než výborným kulturologem?

V Praze jsou čtyři, možná pět hereckých škol, které každý rok chrlí další a další herce v době, kdy hrají manekýnky, modelky. Každá, která jde kolem televize, může být druhý den hvězdou seriálu. Co budou všichni ti herci dělat? Nebude z nich halda nešťastných lidí, kteří budou manifestovat za sociální spravedlnost a budou chtít po státu, aby se o ně postaral? Oni vystudovali herectví a chtějí hrát. Jenomže ono není kde.

U nás jsou školy pro školy. Každý bude mít titul, což je hezké, ale co ti lidé budou dělat? Co mohou společnosti nabídnout? Bude to po nich společnost chtít?

Nemáte něco veselejšího na závěr?

(Petru Nárožnému se jeho tvář promění v jeho typický šibalský úsměv):

Fotbalový zápas, finále anglické ligy. Manchester City vs. Manchester United. Vyprodáno. Soused se ptá souseda přes prázdné křeslo:

- Kde máte kolegu? Tak drahé lístky a on jej nechal propadnout?

- To je místo manželky, ale ona mi zemřela.

- Tak proč jste ho neprodal někomu známému, příbuzným?

- To nešlo, oni všichni jsou na tom pohřbu.

Text: Roman Růžička