Proč jste si k zimnímu soustředění vybrali opět Lázně Aurora?

Ve Spartě se moc dobře ví, co znamenají Lázně Aurora. Každému, kdo zde od nás byl, se v lázních líbilo, i já mám se zdejšími lázněmi výtečné zkušenosti. Byl jsem tu několikrát v roli asistenta trenéra s našimi mládežnickými týmy, ale tentokrát poprvé jako hlavní kouč. Věděl jsem, do čeho jdeme, co nás zde čeká. Přesto jsem musel předložit návrh, proběhla diskuse na téma kdy, kam a proč. Naštěstí se našel termín, který vyhovoval oběma stranám. Všichni vědí, že Lázně Aurora nabízejí vše pod jednou střechou a nadstandardní servis. I proto jsme prostě jeli do Třeboně.

Opravdu vám zde nic nechybí?

Máme nabitý program a nenapadá mě nic, co by nám tu chybělo. Máme k dispozici venkovní hřiště, halu, posilovnu, tělocvičnu, bezvadné wellness, které velmi intenzivně využíváme. Stravování i ubytování je nadstandardní klasika.

Je těžké sestavit silný ženský kádr v České republice?

Sparta má výhodu, že si může vybírat. Jsme schopni nabídnout kvalitní podmínky, jak materiální, tak ekonomické, máme areál na Strahově, kvalitní regeneraci, potkáváme se s mezinárodní scénou. Máme hráčkám co nabídnout, ale na druhé straně se musejí připravit, že se fotbalu budou věnovat více než dost. Nároky ve Spartě jsou asi vyšší než v ostatních klubech.

Když mluvíte o podmínkách, je ženský fotbal ve Spartě postaven na profesionální bázi?

Zatím ne, ale doufám, že se k profesionální bázi brzy dostaneme. Většina hráček jsou buď studentky, nebo chodí do práce, ale svoji práci se snaží přizpůsobovat sportu, takže mají částečné či poloviční úvazky. Sport pro ně zatím není plnohodnotnou obživou. Naše vize je, aby jádro týmu tvořily profesionálky, doplněné o studentky nebo hráčky s částečným úvazkem.

Zmínil jste zahraniční scénu. Jaký je ženský fotbal u nás a ve světě?

U nás špičku představují dva kluby – Sparta a Slavia, na nichž je také postavena česká reprezentace, doplněná o pár hráček z jiných týmů. V Německu, Rakousku, v severských zemích, zejména ve Švédsku, tam je ženský fotbal úplně někde jinde.

Jak dlouho působíte u ženského fotbalu?

S ženským fotbalem jsem začínal ve svých asi 20 letech v Rakovníku, odkud pocházím. Začal jsem spolupracovat s jedním kolegou, který tam rozjížděl ženský fotbal. Byl to spíše spolek nadšenkyň, hráli jsme třetí ligu a po dvou letech postoupili do druhé a dokonce jsme hráli o postup do první ligy. Tehdy jsme zjistili, co to obnáší i finančně. Dnes je rakovnický tým stabilizovaný a hraje druhou ligu. Pak jsem se dostal k mládežnickým a dorosteneckým kategoriím do Sparty a nyní, loni v létě, jsem se obloukem vrátil zase k ženskému fotbalu.

Je velký rozdíl trénovat kluky a ženy? Jak je motivujete, aby trénink i zápas odmakaly naplno?

Největší a zásadní rozdíl je obecně v psychologii. Holky jsou daleko citlivější. Když něco řeknete v klučičí kabině, je z toho žert, u holek si člověk musí dávat pozor, aby slova nevyvolala nějakou nežádoucí reakci, byť se snažím nediferencovat klučičí a ženskou kabinu. Jenomže holky mnohem víc řeší detaily, drobnosti. Obecně řečeno, když se chlapi jeden den pohádají v hospodě, tak druhý den jdou spolu na nohejbal i na pivo. Kdežto když se nepohodnou ženy, tak kolem sebe chodí měsíc, nesnáší se. V tomhle je mužská a ženská kabina jiná.

Můj největší cíl je vytvořit kvalitní vztahy, kde nebudou žádné předsudky, nesnášenlivost. Právě na vztazích nyní dost intenzivně pracujeme a myslím si, že se nám to daří. Tohle u kluků dělat nemusíte, tam je to dané, tedy pokud v kolektivu není někdo, kdo jej chce rozbourávat.

Na druhou stanu, holky chodí na tréninky a zápasy ohromně připraveny, což je zase z jejich podstaty. Jsou poctivé, nic nevypustí. Jejich pracovní, tréninková morálka je pro mě v nadstandardní úrovni. Nemusím vůbec řešit, že by se mi někdo flinkal, zašíval.

V tréninkovém procesu je držíme v neustálém napětí. Během sezony máme několik vrcholů. Zejména derby, v létě liga mistrů, zápasy na mezinárodní scéně. Snažíme se jezdit na kvalitně obsazené turnaje a rovněž hrát s klučičími týmy. Jednou za 14 dní si na Strahov pozveme kategorii U 15, U 16 a s nimi hrajeme těžké zápasy. V naší lize jsou týmy, kterým dáme 10, 13 gólů, což jsou zápasy, které pro nás nesplní ani tréninkovou potřebu.

Na Strahově hrajete s mladými sparťany?

Ne, maximálně s U 15, protože se staršími nemáme nárok. Ale pokud nejde o ligové týmy, tak klidně s hráči až do 17 let.

Hrají šestnáctiletí kluci proti vašemu ženskému týmu naplno?

Hrají, ale až po chvíli. Kluci často přistoupí k zápasu, že si jdou zakopat, že hrají proti holkám, podcení nás. Jenomže pak zjistí, že ty holky jdou do zápasu s tím, že musejí uspět. Soupeř si po deseti minutách uvědomí, že najednou prohrává o jeden, dva góly, že nejde o procházku růžovou zahradou. To kluci těžko snášejí, zápas začne být nabitý emocemi, začnou zbytečně přitvrzovat, což nechceme kvůli zranění. Jinak utkání s klučičími týmy mají dobrou atmosféru a o to jde. Jsou těžké, emotivní. My tak vlastně pracujeme jak s výkonností a dovedností, tak s psychikou a odolností.

Mluví fotbalistky v kabině či na hřišti sprostě?

Hráčky jsou na sebe náročné, občas jedna druhou někam zatlačí, a když se něco nepovede nebo se nedaří, také padají ostrá slova. Ale v příslušných mezích. Spíše jde o určité vyventilování.

Jinak. Při vyhecovaném zápase, když si některá žádá přihrávku, použije výraz: Růženko, prosím tě, přihraješ mi? Anebo vykřikne: K...a nahraj!?

Tak nějak. Ale opravdu v mezích. Občas se však setkáváme s tím, že holky, když se jim nedaří a dochází k frustraci, tak nejen že se slovně ventilují, ale úplně je to rozhodí, hlavou jsou pak úplně někde jinde, což je nežádoucí. Podobných slabin využívají soupeři, kteří jsou schopni jít do zápasu s tím, že problematické a labilnější typy hráček chtějí vyprovokovat. Leckdy stačí párkrát strčit, kopnout, zatahat, prohodit nevhodné slovo a v tu chvíli, byť může být sebelepší, je tato hráčka pro tým nepoužitelná. Viz Tomáš Řepka.

Nyní jste téměř týden na soustředění. Jaká je atmosféra mezi hráčkami? Máte jich tu dvaadvacet, nevzniká ponorková nemoc?

Trošičku jsem měl obavu. Ale do Třeboně jsme jeli i z důvodu, že zde budeme pracovat na kolektivnosti, což se nám daří. Všechno zde funguje, všechno do sebe zapadá, všichni se o nás starají. Já jsem ohromně spokojen jak s prostředím, tak s týmem.

Nedělá problém ani věkový rozdíl? Pokud vím, tak nejmladší hráčce je 17, nejstarší 35 let.

Další rozdíl od kluků, kde to je víceméně dané. S holkami se musí víc mluvit, zejména když přijde, s prominutím, sedmnáctileté kuře. Musí sice existovat určitá hierarchie, musejí mít svá vlastní pravidla, ale musejí spolu komunikovat. Všechny. I proto jsme například připravili obsazení pokojů podle našich představ, nikoli podle představ hráček. Přitom v týmu jsou i dvojice, které spolu normálně žijí, ale já jsem nechtěl, aby byly na soustředění spolu. Takže ani životní partnerky zde nejsou spolu na pokoji. Všem jsme vysvětlili důvody a ony to přijaly vesměs pozitivně.

Během nynějšího třeboňského soustředění nehrajete žádný zápas. Znamená to, že zde pracujete především na kondičce?

Kondičku samozřejmě děláme, ale soustředění je zaměřeno spíše na stmelení kolektivu, kdy různé dvojice, trojice, skupinky plní nejen fotbalové úkoly. Kdybych to měl shrnout, tak jde o herně stmelovací soustředění. Holky spolu tráví spoustu času, poznávají, jak se chovají v různých situacích, ať krizových nebo pohodových. Například včera jsme dělali test ve skupinkách – 9x jeden kilometr s pauzami, kdy si musejí hrábnout. Tam mají možnost se poznávat, když někdo šlape a někdo ne. Vznikají tak momenty, kdy člověk hodnotí druhého i sám sebe. Pohoda neukáže pravou tvář člověka. Tu ukáže krize, moment, který není příjemný, v tu chvíli se ukazuje vnitřní já.

Nejen podle výsledků a postavení v tabulce je vaším největším rivalem Slavia. Existuje mezi hráčkami určité napětí, nevraživost?

Vzhledem k tomu, že ve Spartě je řada hráček původně slávistek a naopak, tak…

Moment, největší rivalové si navzájem přetahují hráčky?

Ani ne, ale holky například zjistí, že v klubu je něco, co jim najednou nevyhovuje. A naopak, některé hráčky nepracují tak, jak si ve Spartě představujeme. Přitom všechny moc dobře vědí, že když prošly Spartou, něco znamenají a logicky většinou následuje první volba Slavia, tedy další špičkový klub. To samé platí i obráceně. Prostě existuje určitá fluktuace, což se pak projevuje při vzájemných zápasech, které jsou kolikrát daleko více ovlivněny psychikou a emocemi než u kluků. Derby je pro obě strany výjimečné nejen tím, že jde o Spartu a Slavii, o titul, ale navíc to jsou holky. Troufnu si tvrdit, že slovo nevraživost je v určitých případech na místě. Jenomže pak se spolu sejdou v reprezentaci. Dávat dohromady rozhádané holky, to trenérům vůbec nezávidím.

Hráčská kariéra a mateřství. Znamená mateřství konec sportovní kariéry?

Záleží na charakteru hráčky. Pro některou je to konečná, jiná, která má chuť, tak se vrátí. Musím říct, že kolikrát jim mateřství pomůže v kariéře dál. Viz Katka Neumannová, Bára Špotáková. Tělo se jakoby zklidní, hormony jej stabilizují, i psychicky je hráčka klidnější. Fakt je to někdy znát.

Jaký je ve Spartě zájem o ženský fotbal? Jaký je na vás tlak?

Ve Spartě je na prvním místě áčko, což je jedna velká množina. Pak je sekce mládeže a sekce ženy. Myslím, že ženy mají ve Spartě velmi dobré postavení. Podpora Sparty vůči ženskému fotbalu, jak finanční, tak materiální, zázemí, je nadstandardní. Rozhodně to není tak, že by si ženský fotbal jel po vlastní linii. Tak to ne. Jsme plnohodnotná součást klubu. Když někam jedeme, reprezentujeme Spartu.

Když selže Olomouc, prohrají Pardubice, Zlín dostane bůra, tak to nikdo moc neřeší, ale kdybychom prohráli my, budeme okamžitě pod palbou a bude se diskutovat o tom, co se ve Spartě děje. Navíc, ať jedeme kamkoli hrát, každý se chce na Spartu vybičovat. Z týmu, který se plácá u dna tabulky, je najednou banda vlků, kteří chtějí servat Spartu z dresů. To je dobře, ale musíte o tom vědět a dokázat se s tím vyrovnat, což není tak jednoduché. Časem totiž řada hráčů zjistí, že na to nemá hlavu, že tlak nedokáže ustát. Zejména holky. Hrát za Spartu je pro ně super, taková možnost, nabídka, ale po třech měsících přijdou a samy řeknou: Já na to nemám, já to nedám.

Text: Roman Růžička