Vzpomenete si ještě na první seznámení s třeboňskými lázněmi?

Tuším, že jsem tu byla poprvé v roce 2009, ale dá se to zjistit. Dělala jsem tehdy také rozhovor, který byl pak otištěn v knížce Hvězdy v Pohodě, která se také v lázeňském Infocentru prodává. Třeboň mi už roky doporučovala též vaše klientka a moje milá kolegyně, která má nedaleko chalupu, Petra Janů. A ta mi říkala – ty bys měla jet do lázní. Poprvé mne to nadchlo a začala jsem jezdit pravidelně. A dnes už si bez lázní nedovedu rok představit, dokonce v tom smyslu, že některá představení kvůli tomu i ruším! Já neberu lázně jako dovolenou – dokonce někdo čerpá na lázně nemocenskou – tak to by mě ani ve snu nenapadlo! Ani vteřinku. Já jsem opravdu poctivý klient. Nechodím nikde po večerech, nevysedávám po barech (smích). Plně se věnuju rehabilitaci, jezdím na kole, jdu si zaplavat, jdu na procházku a večer jdu spát nebo si vyřizuju své povinnosti. Také si ráda čtu, zkrátka tak, jak to má být. A také kulturní vyžití je v Třeboni hlavně v létě skvělé!

Prostě relax...

Je to nejenom relax, ale já se věnuju hlavně rehabilitaci, která je nutná – za prvé k výkonu povolání, to abych byla co nejdéle fit. Ale samozřejmě s věkem už pobolívají klouby, záda. My všichni, kteří hrajeme, zpíváme, se často přesunujeme z místa na místo. A z toho máme právě klouby a páteř naprosto zničené. Prevence a rehabilitace je proto naprosto nutná. Já bych doporučila všem lidem, aby navštěvovali třeboňské lázně v rámci prevence. A daleko mladší lidé než jsem já! Do lázní by se mělo jezdit už od mladého věku.

Zaujala mne vaše zmínka o autech. Jakými auty už jste jezdila?

To vám ráda řeknu. V roce 1977 jsem si pořídila první auto – Fiat 127. To vy už ani nevíte, takové auto už dnes není. To bylo tehdy malé autíčko, velmi populární. A k sehnání bylo pouze a jedině v Tuzexu! (smích) Pak jsem velice rychle měla další 127, protože do mě v Praze naboural taxikář, tak jsem koupila nové. Střídala jsem auta docela rychle, tak po dvou, třech letech. No a pak už to pokračovalo, další Fiat, Škoda Favorit, Ford, Toyota, Seat – na ten nedám dopustit – a teď jezdím autem Subaru Forester. Dvoulitr v dieselu, teď už bych ale doporučila benzin a v automatu. Pro pražský provoz ideální kombinace. Důležité pro mne je a vždy bude to, jestli se ten který typ auta nekrade, a jeho spolehlivost. No a samozřejmě mi auto musí i slušet!

Řekla jste, že vám lázně doporučila Petra Janů. Ta u nás vystoupila v rámci Otevírání lázeňské sezony v loňském roce, váš koncert byl pak zlatým hřebem letošního ročníku…

Petře závidím, že měla hezké počasí. Já jsem se na ten koncert těšila celý rok a pak celý koncert propršel. Každý rok, když jsem tady v rámci pobytu, poslouchám dotazy, kdy tady vystoupím. No a tak jsme se domluvili. Já vystupuju s touto luxusní verzí svého koncertu jen velmi málo. Přesto si dovolím říct, že jsem specialistka na komornější provedení. Běžně vystupuju jen se dvěma hudebníky – kontrabas a klavír. A ne každý v takhle komorní sestavě umí zpívat! Tam je všechno slyšet.

Zpíváte vždy naživo? Co playback, říká vám něco?

Ne, to vůbec, to bych si vůbec nedovolila. Já občas samozřejmě vystoupím na hromadné akci, kde je víc zpěváků. A někteří zpívají živě a někteří na playback. Platím si ze svého honoráře zvukaře, jedeme tam s předstihem, uděláme zvukovou zkoušku, bez krátké zkoušky to nejde. Vozím si i svůj mikrofon. Nikdy bych nevystoupila na playback! A když už jsem nemocná, tak vystoupení přeložím nebo zruším. Vloni se mi stalo, že byl vánoční koncert v Jičíně, ale já vždycky kolem Vánoc chytím nějakou chřipku. Takže jsem vystoupení přeložila na leden a dostala jsem druhou chřipku. Takže „řach“ podruhé, a to je strašné. Jednou jsem musela zrušit i vyprodanou Hybernii. Pozor! Ještě musím udělat malé doplnění. Záleží také na tom, jestli vystupujete v televizi. Tam si totiž režie určí, jak bude večer probíhat. Tam pak na playback vystupuji. Ale určitě to nevyhledávám! Víte, dříve, když se dělaly živé koncerty, tam se nikdy nic nestalo, dneska ta technika, digitální zvuk – kolem všeho tisíce lidí. A ono to vypadává. Třeba Kabáti prý letos na zahájení hokejového šampionátu v Praze zezačátku vůbec nebyli slyšet. Je to prostě o lidském faktoru. Spoustě lidem je všechno jedno, peníze jsou u nich na prvním místě.

Zaujalo mne, že manažerkou Jitky Zelenkové je Jitka Zelenková.

No jistě. Byly dva pokusy mít produkční, která by vyřizovala objednávky a honoráře. Ale neosvědčilo se mi to. Takže si vše vyřizuju raději sama, a je to těžké! Ale já mám dobrou spolupráci se svou kapelou, to je důležité. František Raba je nejenom skvělý basista, který se mnou hrával ještě s pianistou Rudolfem Roklem před skoro 20 lety. Všechno jsou to výborní hudebníci a já je nechci střídat. Do Třeboně jsem pak přivezla sestavu František Raba – kontrabas (dříve kapelník Zuzany Navarové a skupiny Koa), Lev Rybalkin – klavír, druhý skvělý klavírista Pavel Větrovec – klavírista Karla Gotta, dále kytarista Ivan Korený, a poslední Camillo Caller – ten hrál na perkuse. Takže to jsou skvělí muzikanti a pro tento konkrétní večer a koncert v Třeboni to chtělo větší kapelu.

Řekněte mi, jaké kouzlo tkví ve vašem úžasném účesu?

Trvalá to není! V mladickém nerozvážném věku jsme to žehlili, to byly takové pokusy. Někdy v roce 1970 na prkně žehličkou na prádlo. Za svou kariéru jsem vystřídala různě účesy, paruky, bylo to podle módy. Mně nesluší kromě kšiltovky čepice, tak jsem nosila paruku jako zimní verzi. No a pak jsem se vrátila k přirozenosti. Vlasy mám po tátovi. Na barvu mám jinou kadeřnici a na stříhání mám kadeřnici od roku 1982! Dneska už je z ní vizážistka a dělá různá focení a přehlídky. Víte, když tyhle vlasy namočíte, chovají se jinak, narovnají se. Jenže jakmile začnou schnout, začnou se točit. A moje vlasy když ustřihnete o centimetr, opticky se zkrátí o pět! A to bych pak vypadala jako podivná chundelatá ovečka se zuby na hlavě (smích). A jakmile se to začne kroutit, tak začíná to milimetrové stříhání. A trvá téměř dvě hodiny. Nestříhám se často, tak jednou za tři měsíce. Na barvu pak mám dvě kadeřnice. No a pak je to boj doma. Spotřebuju velmi rychle takový ten velký kondicionér. A používám vlasové prostředky od firmy Kevin Murphy, které jsou speciální na kudrnaté vlasy. Na barvičku si zajdu i tady u vás v Auroře do kadeřnictví.

Staráte se také o svůj hlas?

Starám, nejdůležitější je hodně zpívat. Musí to být cílová zátěž, aby měla efekt. Před každým vystoupením si přejedu – třeba jen kousky – celý koncert. Musím být připravená. A taky se dobře vyspat, to je základ.

Improvizujete?

V mluvení, zásadně. Vidím někoho známého, přehodím nějakou písničku, i když nerada – a hned to okomentuju. Každý dobrý moderátor vychází z rozhlasové práce. A kdo dělá dlouho v rozhlase, bývá většinou výborný moderátor. Mám na mysli Český rozhlas, protože má dobrou češtinu a opravdu dobré moderátory. Já jsem, co se týká mluveného slova, velký fanoušek Českého rozhlasu. Když začaly soukromé stanice, měla jsem na jedné z nich každý týden své tři hodiny, kde jsem pouštěla hudbu a moderovala. Ročně také udělám spoustu rozhovorů, tam se vám tříbí myšlenky, věty. Nebojím se ani živých rozhovorů, kde musíte rychle reagovat, to je fajn.

Všiml jsem si i vaší výborné angličtiny...

Každý zpěvák je tak trošku „opička“ a kdo má sluch, tak dobře odposlouchá. A i ten jazyk se dá naposlouchat. V angličtině se dobře zpívá, ale je důležité znát obsah písničky, vědět, o čem zpíváte. Já ale přesto dávám přednost zpívání v češtině. Dobrý text je základ! A já jsem měla vždy štěstí na výborné textaře. Mým hlavním textařem byl Eduard Pergner, pak to byl druhý Eda – Eduard Krečmar – a dalším byl v poslední době Pavel Vrba. Ale Eduard Pergner i Pavel Vrba jsou už pryč, tak nevím, jak to bude dál. Hodně spolupracovníků už odešlo…

Nezkoušela jste si napsat nějaký text sama?

Ne. Já jsem totiž strašně ukecaná, to nelze do textu dát. Nedávno jsem dělala rozhovor do Mladé fronty a redaktora jsem vůbec nepustila ke slovu. Pak mi psal, že tohle je na knihu. Musel krátit, no je to těžké. V textu musíte mít příběh. Já mám možná talent na román, ale na text písně rozhodně ne. Dát příběh do čtyř minut je velmi, velmi těžké.

Neláká vás vyzkoušet i jiné lázně?

Mě zatím ne, ale lákají, to víte, že lákají! Tam a tam a tam, ať zkusím také jiné lázně. Ale ne, já mám svoji Třeboň, já nechci. Já jsem takový „věrný pes“. Nevím, jestli to někomu prospívá. Mně prostě prospívá Třeboň nejenom fyzicky, ale i psychicky. Já jsem dokonce uvažovala o tom, že bych se sem přestěhovala, koupila bych si tu nějaký letní byt. Ale zatím ještě ne, jsem ještě mladá holka! (smích)

Co váš čeká o prázdninách a v nejbližší budoucnosti?

Měla jsem jet v červenci do Koreje, ale teď tam řádí MERS, takže jsem se rozhodla, že neodjedu. No a pak jsem dostala nabídku účasti ve velmi oblíbeném muzikálu, složeném z písniček jedné velmi oblíbené a slavné skupiny, takže uvidíme. Je to velmi čerstvé a myslím si, že by to mohlo dobře dopadnout.

Co vás potěší?

Dobrý koncert! To je moje hobby. Živé zpívání a živý kontakt s lidmi. To je na prvním místě, samozřejmě kromě zdraví, nemůžu si víc přát než dobře odvedený koncert, dobré publikum a skvělou kapelu. Naopak nerada ruším akce, koncerty, to je mi vždycky moc líto.

Na závěr mi řekněte, ale jen jednou větou, co pro vás znamená Třeboň?

Jednou větou? Příroda…, ne, ne… jednou větou? To nejde. Tak jinak – lázně, v lázních skvělý personál, vycházíme si vstříc. Také park u rybníka Svět, zklidnění psychiky, projížďky na kole – doktore, já se kochám. (smích) Řeknu to takhle, opravdu jednou větou: JSEM V TŘEBONI ŠŤASTNÁ!!!

Text: Roman Růžička