Gratuluji k medaili. Oslavy už máte za sebou?

Z větší části. Občas se ještě nějaká párty nebo akce vyskytne, ale to hlavní už mám za sebou. Možná ještě někam zajdu se spolužáky ze třídy.

Takže do lázní jste přijel odpočívat po výkonu, nebo o oslavách?

Spíš po sezoně. Byla dlouhá a náročná. Celý rok byl zaměřen na Londýn, byť jsem absolvoval ještě mistrovství Evropy a dva závody Světového poháru, kde se vlastně rozhodovalo, kdo usedne do lodi na olympiádě.

Pro atmosféru v partě to asi nebylo moc příjemné…

To ne. Zpočátku nás bylo sedm, pak se počet zúžil na pět a čekali jsme, kdo si vytáhne Černého Petra. Všichni jsme skoro stejní v individuální výkonnosti, takže hodně záleželo na tom, jak si kdo s kým v partě sedne, jak jsme schopni jeden druhého tolerovat, vyjít si vstříc. Bylo velmi nepříjemné říct tomu pátému – sorry, ty nejedeš. Naštěstí to udělali trenéři.

Je složité se s vašemi proporcemi nasoukat do čtyřkajaku?

Jezdím ve třetí díře, která je obecně největší a nejširší. Vpředu je kajak úzký, aby měl co nejmenší odpor, a vzadu je také úzký, kvůli odtoku vody, takže konstrukčně je třetí díra prostě největší. Loď má povolenou délku 520 cm, delší být nemůže, ale dělá se širší nebo užší, podle nosnosti, jakou by měla mít na základě váhy závodníků. Já měl ještě problém, že jsem se nevešel s nohama, protože sedačka a taková příčka byly moc u sebe. Kvůli mně museli vnitřek lodi zvětšovat a udělat ji na více kil, ale stejně mě dřely boky.

Takže čtyři Dostálové by se do čtyřkajaku nevešli?

To určitě ne.

Kdy jste poprvé usedl do kajaku?

Můj táta byl trenérem kanoistiky, takže v létě jsem s ním jezdil na soustředění a občas jsem se na kajaku svezl. Když jsem začal dělat kajak závodně, už jsem měl cit pro vodu a věděl, jak jezdit. Jinak poprvé jsem do kajaku usedl, když mi byly tři roky, a hned se vykoupal. Vidím to jako dnes, jak mi šly bublinky kolem hlavy…

Dělal jste i jiné sporty?

Trochu fotbal, hokej, plavání, cyklistiku a judo. Vždycky jsem byl trochu větší a právě na judu jsem se asi nejvíce naučil koordinovat své tělo.

První vaše olympiáda a hned medaile. To je slušný výkon.

Navíc poprvé mezi dospělými, protože ještě loni jsem byl junior. Takže pro mě výborné, sezona snů. A ke všemu doposud čeští kajakáři žádnou medaili na olympiádě nezískali. Martin Doktor sice před 16 lety měl dvě zlaté, ale on jezdil na kánoi.

Vy jste ale na medaile zvyklý. Máte dvě zlata z ME, z MS zlato a stříbro, nyní bronz z olympiády. Můžete srovnat jednotlivé medaile a závody?

Na mistrovství světa dospělých jsem ještě nebyl, ale co říkali kluci z posádky, tak je to úplně něco jiného, protože olympiáda je jednou za čtyři roky. O medaili z MS prakticky nikdo neví, v novinách se objeví pouze pár zpráviček, ale kdo má medaili z olympiády, toho většinou zná celá republika. Proto se na olympijský závod všichni soustřeďují, zaměřují. Evropa i svět – dobré, ale olympiáda je olympiáda. Je pouze pár lidí s olympijskou medailí.

Jaká byla v Londýně atmosféra, fanoušci?

Bylo tam asi 20 tisíc lidí, ohromná atmosféra. Posledních 200 metrů ve finále jsem byl úplně v rauši. Říkal jsem si, že ty lidi tam jsou kvůli nám, fandí nám, musíme jet, co to dá. Například v Maďarsku, v Segedu, bylo 15 000 diváků, ale ti logicky fandili jenom svým. Tady byla spousta Britů a asi si nás zamilovali, protože úžasně fandili a hnali nás dopředu.

Mluví se o čtyřletém olympijském cyklu. Doufal jste před čtyřmi lety, že pojedete na olympiádu?

Vůbec ne, tehdy mi bylo 15 let. Až když jsem začal jezdit dobře v republice, říkal jsem si, že bych se možná mohl do Londýna podívat, okouknout to, pak do Ria a tam bojovat o nějakou medaili. Že to přijde takhle rychle mě ani ve snu nenapadlo. Navíc během posledních dvou let v Čechách vyrostla velká konkurence a kdo se chce dostat na mezinárodní závody, musí umět pořádně jezdit.

Jak vypadá váš tréninkový den či cyklus?

Nyní nám skončila sezona a začínáme v říjnu, listopadu. To jezdíme hodně na vodě, dvakrát denně, k tomu chodíme do posilovny nebo běhat, takže tři fáze. Přes zimu jsme v posilovně, běháme a jezdíme na trenažérech. Na jaře jedeme za vodou do tepla na tři až osm týdnů, protože u nás se v zimě nedá jezdit. Není to jako u slalomářů, kteří jsou nabaleni v neoprénech. My potřebujeme, aby tělo mohlo dýchat. Čtyři hodiny denně a 40 kilometrů v neoprénu, to nejde. Proto jezdíme za teplem.

Volno tedy máte pouze od září do října. Také trénujete v tomto období, nebo pouze relaxujete?

Někdo si chodí zaběhat, ale většinou toho máme plné zuby, takže relaxujeme. Letos po olympiádě ani moc trénovat nejde, protože jsme stále zváni na různé akce. Byli jsme u prezidenta, ministra školství, nyní půjdeme (18. září) k ministrovi obrany.

Jak vnímáte tyto povinnosti?

Občas toho je dost, dvě tři akce za den, ale překvapilo mě, když něco dokážete, jak jsou k vám lidi vstřícní, milí, užívám si to. I když je to někdy dlouhé.

Kromě plácání po ramenou, slibují vám hory doly?

Slibovali loni před olympiádou, že budou soustředění, peníze na všechno. Tak slavné to nebylo a obávám se, že ani nyní to nebude tak horké. 

V Londýně jste byl nejmladší, měl jste nějaké povinnosti bažanta?

Z českého týmu jsem byl druhý nejmladší, v posádce nejmladší. S klukama jsme vlastně z jednoho oddílu, známe se dlouho a o práci se dělíme. Vždy dva nesou loď na molo, druzí dva z vody a utírání lodi máme také rozděleno, takže žádnou úlohu bažanta nemám. 

Měříte 202, vážíte 112, nohu máte 50. To je asi problém, sehnat tak velkou a kvalitní obuv. Nemáte osobního ševce?

Ševce nemám, ale není to jednoduché, i když občas ve sportu nějakou padesátku mají. Čas od času také zajdu do prodejny nadměrných velikostí na Žižkově. Ale obrovský problém je sehnat lyžařské boty. My jezdíme v zimě na týden na soustředění na běžky a sehnat závodní běžecké boty, to je problém. Ostatní kluci na běžkách doslova lítají a já, abych jim stačil, také potřebuji pořádné boty. U sjezdovek to je podobné. Jednak finančně náročné, a vůbec takovou botu sehnat.

Nemůžu se nezeptat na slavné holínky.

Na mě samozřejmě neměli číslo, tak nakoupili bílé holinky od jiné značky. Modrým sprejem je nastříkali a pak na ně temperami namalovali Kupkovy linky. Předávali nám je se slovy, abychom v nich hlavně nechodili do vody, že by se mohly rozpustit…

Osobně bych je okamžitě ve vodě vyzkoušel, co vy?

Měl jsem je jenom jednou, na zakončení. Naštěstí nepršelo, ale bolely mě v nich nohy. Když se ohýbají, tak z nich barva opadává.

Budete holínky používat?

Zatím je mám vystavené u botníku, protože každý, kdo přijde, je chce vidět.

V lázních jste asi poprvé, jak se vám zde líbí? Nemáte malou postel?

Ohromně se mi tu líbí, hlavně to bahno, to je výborný. A pokoje jsou pěkné. Co se týče postelí, na ně jsem si už zvykl, to je všude, a nejenom postel, ale i peřiny. Většinou mají dvoumetrové, takže když je zima, klepu kosu a špatně se mi spí, což ovšem není třeboňský případ. Doma mám peřiny prodloužené na 220.

Znám mnoho případů, kdy výborní sportovci, talenti, nadějní reprezentanti, náhle v krizovém věku kolem 18 let se slovy „proč bych se vlastně dřel“ se sportem končí. Stáhnou je různá laciná lákadla jako pivo, kamarádi, počítače, holky… Co vás drží u vrcholového sportu?

Byl jsem členem největšího oddílu v republice, trénovali jsme spolu, hecovali se, trávili čas vlastně společně, takže všechno bylo fajn. Máme kategorie po dvou letech. Zpočátku mi to moc nešlo a jako prvoročák jsem v republice jezdil kolem 11. místa, jako druhoročák kolem čtvrtého místa. Najednou jsem začal porážet starší kluky, což mě bavilo, především při evropských závodech. Navíc jsem se chtěl dostat do Dukly, kde nyní jsem, a jestli si chci výkonnost minimálně udržet, tak prostě musím makat, což mě baví. Prostě, nikdy jsem žádné podobné utkání neměl, naopak. Vždycky jsem chtěl něco dokázat, něčeho dosáhnout, aby si mě lidi vážili. Třeba i ve škole. Chodil jsem na gympl, který v loňském roce byl podle výsledků druhý nejlepší v republice.

Máte za sebou gymnázium a bronzovou olympiádu. Co bude dál?

Byl jsem přijat na VŠCHT v Praze na obor potraviny, ale budu muset jít na individuál, protože nyní 1. října nastupuji do vojenského přijímače a bude ze mě voják.

Ze sportovního hlediska je dalším, i když vzdáleným cílem Rio. Do Brazílie je hodně dlouhá cesta, ale budu se snažit ze všech sil, abych tam mohl znovu bojovat o nějakou medaili.

Máte představu, jak bude vypadat váš vojenský přijímač?

Narukuji do Vyškova, přijímač by měl být tři měsíce, ale sportovce většinou po měsíci pouštějí, abychom mohli trénovat na další sezonu. Předpokládám normální výcvik – pořadovou, vojenské řády, plná polní, plížením plazením vpřed a tak.

Když z vás bude voják, jakou hodnost dostanete?

Zpočátku desátníka, později snad praporčíka a až budu mít vyšší vzdělání, tak možná i něco výš.

Proč jste si k dalšímu studiu zvolil zrovna chemii?

Protože školu mám přímo proti baráku (smích). Ba ne, šel jsem na potravinářskou fakultu, abych do budoucna, protože kanoistikou se nebudu živit věčně, pomáhal sportovcům se stravou nebo v oblasti potravinových doplňků. Myslím si, že v těchto oblastech jsou ještě mezery. Nebo budu inspektor přes hygienu. 

Byli jste se v Londýně podívat i na jiných sportovištích?

Před naším závodem jsme se soustředili jenom na náš závod, dělali jsme vše, na co jsme byli zvyklí z domova. Tvrdě jsme se připravovali, takže nebyl čas. A po závodech jsme vlastně také neměli čas. Museli jsme do Českého domu, kde byly nějaké oslavy a rozhovory, druhý den jsme se stěhovali do hlavní olympijské vesnice. Ale prostě nebyl čas někam jezdit, takže jsme se dívali u televize. V Londýně byly velké dopravní zácpy, takže než se člověk někam dostal, dlouho to trvalo. Když jsme měli třeba tři hodiny volno, tak to bychom stihli dojet jen na místo, ale pak ještě dvě hodiny na sportovišti a další tři hodiny zpět, na to jsme bohužel neměli čas.

Text: Roman Růžička