Bronzová medaile z olympiády je důvod k parádní oslavě. Jaká byla?

Byly velké (smích), s rodinou. Já mám velkou rodinu, tak jsme slavili na vícekrát. Pak jsem měla pěknou oslavu v Rackové, kde náš pan starosta v rámci jedné zábavy pro mne připravil takové překvapení – měla jsem svoji střelnici „U Sýkorky“, což bylo pěkné. Prostě taková párty na dědině.

O vás se mluvilo jako o velkém překvapení, ale vaše mezinárodní výsledky dokazují, že se pohybujete hodně vysoko a medaile vám také nejsou cizí. Takže upřímně – jela jste do Londýna pro medaili?

To ne, ale odjížděla jsem s tím, že mám dobře natrénováno, a kdyby přálo štěstíčko, mohlo by vyjít finále. To jsem si přála. Ale pomýšlet na medaili? Určitě ne, protože když pomýšlím vysoko, jsem pak nervózní.

Když porovnáte olympiádu s jinými závody, se Světovým pohárem, mistrovstvím Evropy či světa, je zde větší psychický tlak?

Určitě. Olympiáda je hodně o hlavě. Ale tím, že ode mě nikdo nic nečekal, jsem byla více v klidu a mohla si lépe zastřílet.

Co se vám honí hlavou, když jste na olympiádě a zamíříte na terč?

Takové myšlenky právě vůbec nesmíte do hlavy pustit. Musíte se soustředit jenom na práci, na jednotlivý výstřel, na správný výstřel, který musíte zopakovat šedesátkrát. Každý výstřel si musíte opakovat: udělám tohle, ruku uvolním tam, zamířím takhle, budu dýchat takhle. Vůbec nepřipouštět myšlenky, že jsem na olympiádě nebo že teď musím střelit dobrou ránu. Prostě soustředit se jen na výstřel.

Při míření je důležité i dobré oko. Jak se nechá míření trénovat?

Například – normálně brýle nenosím, ale na střílení mám půl dioptrie.

To se vám zvětší nebo přiblíží terč?

Ne, ale oko se nemlží a vidíte ostřeji. Když střílím bez brýlí, mám miřidla zamlžená.

Proč jste se rozhodla pro střelbu? Střílení je spíše chlapská záležitost.

Ke střelbě mě přivedl můj tatínek, který také dříve střílel. Je učitelem na základní škole, kde založil střelecký kroužek, kam jsem začala chodit, abych se nenudila. Pak mě to chytlo, začala jsem jezdit na závody.

Ještě vás tatínek trénuje?

Už ne. Na současné úrovni již tolik nepotřebuji technické věci, ale spíše psychologa. Měla jsem trenéra, který mi říkal, jak mám zamířit, jak mám střílet, ale to platí pouze do určité úrovně. Když ji překonám, potřebuji spíše psychologa, abych si byla schopna zachovat čistou hlavu.

Trénujete každý den?

Když je sezona. Čtyři pět hodin střílím, pak je část fyzické přípravy. Máme tři polohy – vleže, vestoje a vkleče, takže třeba hodinu a půl střílíme vleže, pak hodinu vestoje. Střelba není o tupém vystřelování nějakých ran, ale máme trénink, kdy jenom míříme a vůbec nestřílíme, abychom si zafixovali střeleckou polohu. 

Chodíte střílet na pouťové střelnice?

Párkrát jsem byla, ale tam to mají takové, že střílíte za roh.

Četl jsem, že v průběhu olympiády pro vás rodiče doma chystali překvapení, povedlo se?

Nebylo to takové překvapení. Naši v tu dobu malovali a překvapení z toho udělala média.

Třeba malovali proto, že jste nebyla doma.

Já bydlím v Plzni, takže stejně doma ve Zlíně moc nejsem, ale nyní se to sešlo.

Ve Zlíně? Myslel jsem, že bydlíte v Rackové.

Racková je část Zlína. Nyní ale bydlím v Plzni, kde trénuji a také chodím do školy.

Chodíte do školy? Vždyť v Plzni se prý vysoká studuje pouze pár měsíců, někdy i týdnů.

Musela jsem školu přerušit na dva roky a nyní jsem se opět přihlásila.

Na práva?

Ne ne (smích)! Na geografii. 

Takže z vás bude zeměměřič?

Zatím nevím. Líbí se mi zpracovávání map, ale zatím bych chtěla zůstat u střelby.

Jak dlouho? Každý sport má určitou věkovou hranici.

Na olympiádě byli i šedesátiletí chlapi. Žena, když se vrátí po mateřské a když bude mít v pořádku záda, a tělo to bude dovolovat, tak může střílet dlouho. A až bych ukončila kariéru, z jakéhokoli důvodu, tak bych chtěla být trenérkou. Také jsem se přihlásila do Prahy na Fakultu tělesné výchovy a sportu, dálkově, na trenérský kurz, takže bych se chtěla ubírat tímto směrem, ale člověk nikdy neví. Třeba za čtyři roky skončím a budu se věnovat úplně něčemu jinému.

Chodíte v Plzni na hokej, na fotbal, na pivo?

Na pivo jo, ale hokej ani fotbal nemusím. Každý sport má něco, ale tohle mě prostě nebaví. Ráda jezdím na kole a v zimě lyžovat. Na sjezdovky do Alp. To miluju. 

Máte kolo s sebou v Třeboni?

Mám, jezdím každý den. Byla jsem i na Šumavě. Třeboňsko je taková placka, ale zase se krásně poznává zdejší nádherná krajina. 

Olympiádou vám skončila sezona?

Příští týden jedeme do Bangkoku na finále Světového poháru. Až přijedeme, začíná vzduchovková sezona. Pouze v září jsem měla chvilku volno a protože jsem získala medaili na olympiádě, nominovala jsem se na finále SP. Ale nyní si užívám v lázních.

Nebude vám chybět trénink na finále SP?

Nevím, ale teď už je to skoro jedno. Jsem ráda, že zde mám klid a mohu odpočívat a relaxovat.

(Pozn. aut.: V Bangkoku Adéla Sýkorová završila svoji životní sezonu vítězstvím ve finále Světového poháru ve střelbě ze sportovní malorážky na 3x 20 ran. Gratulujeme!)

Pomáhají vám lázně?

Určitě. My střelci máme hodně namáhaná záda, kyčle, ramena a tady se srovnáváme.

Máte s sebou medaili, což jsem rád. Tušila jste, že se zde budete fotit s medailí?

Já ji vozím všude s sebou. Nevěděla jsem, že budeme dělat nějaký rozhovor, ale já se o ni bojím, tak ji vozím všude s sebou.

Máte ji zamčenou ve skříňce nebo pod polštářem?

(Smích) Ne, prostě ji mám schovanou. Kde, to neřeknu. Když někam jedu, beru si ji s sebou, ale možná mě to brzy přejde. Prozatím se mi to vždy vyplatilo, protože každý chce medaili vidět. Lidé by byli zklamaní.

Medaili vozíte s sebou. A slavné holínky? Ty jsou rovněž hodně populární a řada lidí je chce vidět na vlastní oči. Nebo co kdyby pršelo?

Holínky jsem dala babičce. Slíbila jsem jí je už před olympiádou. Když jsem jí řekla, že máme holínky, povídá: No supéér, tak já v nich budu chodit na houby. 

A chodí?

Nevím, co v nich dělá. Asi chodí a machruje v nich po dědině. Nikdo nevěděl, že budou mít takový úspěch, takže babička je teď hvězda.

Když nebydlíte s maminkou – nakupujete, vaříte, perete, žehlíte, pečete?

Ano, akorát na vaření mi příliš času nezbývá. Ale docela ráda peču a tím, že bydlím na střelnici, tak to vždycky někdo sní.

Bydlíte na střelnici?

Ano. Něco upeču a další den to přinesu trenérům a kolegům.

Co nejraději pečete?

Štrúdl, ale i různé buchty.

Už myslíte na Rio?

Ještě než jsme se vrátili z Londýna, tak trenér říkal, že začíná příprava na Rio.

Jak dlouho jste byla v přípravě a v nominaci na Londýn?

My střelci to máme složitější. Když vybojujeme místo, tak je to pro stát. Rok předtím (2011) jsem vybojovala místo, ale neměla jsem jistotu, že na olympiádu pojedu. O tom se rozhoduje až v aktuálním roce podle momentální formy a výkonnosti.

Takže můžete vybojovat místo, a na olympiádu se nedostanete. Tato situace nastala u našich brokařů, což musí být dost nepříjemné. Nechá se s tím vyrovnat?

Já to zažila obráceně při minulé olympiádě. Místo do Pekingu jsem nevystřílela, ale pak jsem měla lepší výkonnost a odletěla. Je to těžké, ale taková jsou pravidla a všichni je známe. Jsem ráda, že pro Londýn jsem místo vybojovala já a zůstalo mi.

Co se vám na vašem sportu nejvíce líbí?

Nevím, jsem hodně pečlivý člověk, kliďas. Líbí se mi, že jsem v klidu, za ničím se nehoním a dělám si vše podle sebe, jak potřebuji. Svojí pečlivostí se snažím každý výstřel dotáhnout do konce, k dokonalosti. A také, že se dostanu na místa, kam bych se normálně nedostala.

Srovnejte olympiádu v Pekingu a v Londýně.

Peking byl hodně honosný. Číňané se fakt vytáhli, sportoviště měli připravené neskutečně. I vesnice byla větší, všecko bylo monstróznější. V Londýně zase byla lepší atmosféra, fanoušci byli lepší, přátelštější. Líbilo se mi, když jsem v Londýně potkávala lidi v českých dresech, zdravili nás, fandili. Velmi se mi líbil Český dům, kde jsme se mohli potkat s různými osobnostmi, s fanoušky, vyfotit se s nimi. Bylo to super. Myslím, že takové to už nikdy nebude, protože Londýn je relativně blízko a přiletělo či přijelo hodně Čechů. Kdo poletí do Ria? Londýn byl plný Čechů. V tom byl úžasný.

Text: Roman Růžička