Po třech týdnech již můžete zdejší pobyt fundovaně hodnotit. Co si nejvíce užíváte?

Jsem velmi mile překvapen, jak jsou lázně zrekonstruovány. Zdá se mi, že zkrásněly, a to neříkám formálně. Vše je dobře upravené, dobře organizované, lidé nosí čipy, jejichž prostřednictvím se dostanou nejen do pokoje, do bazénu, ale registrují se jimi i vstupy do jídelny. Firma má vše zmodernizované, digitalizované, a to se mi velmi líbí. Zvlášť mě překvapila vysoká úroveň kuchyně. Jídla jsou velmi chutná, je zde velký výběr a velmi příjemná obsluha. A co se týká procedur, tak slatinné koupele jsou základním kamenem, vše, co jsem absolvoval, bylo velmi příjemné. Velký podíl na tom má personál. Myslím si, že je velmi dobře vybrán, jsou to lidé na svých místech, usměvaví, vstřícní. Po třech týdnech relaxace se cítím opravdu velmi dobře. Dopomáhají mi k tomu i procházky ve zdejším parku, který je pro lázeňský pobyt rovněž důležitý. Sice počasí, pravda, není letos zrovna jarní.

O vás je známo, že máte rád sport, plavete, pěstujete turistiku, v zimě obouváte běžky. Věnujete se stále sportovním aktivitám?

Pokud jsem Praze, kde bydlím na Hradčanském náměstí, tak se snažím pravidelně vyrazit na Petřín nebo na nějaké obchůzky. Na běžky se již tak často nedostávám, ale jednou za rok určitě, zato se hodně věnuji turistice. Na Šumavě. Šumava je moje láska.

Sledujete fotbal nebo hokej? Případně, máte své oblíbené kluby?

Nemám zase tolik času sledovat nejrůznější sporty. Ale hokej byl vždy mým oblíbeným, i když jsem jej nikdy nehrál. Rovněž mám rád cyklistiku. Měl jsem možnost vyjíždět na Mníšek pod Brdy, kde byla chalupa pro arcibiskupství. Tam jsou nádherné prostory, kde se dá krásně jezdit na kole, tak jsem toho využíval.

Jak vypadá váš běžný pracovní den, týden, měsíc?

Jako důchodce jsem svobodný občan. 

Vy nejste důchodce.

Jsem, od roku 2010. Před pěti lety, téměř šesti, už mi bylo pětasedmdesát a podle církevního kanonického práva ve věku 75 let každý biskup dává demisi do rukou papeže. Jenomže papež mi vše prodloužil ještě o tři roky, což nebyla výjimka, takže až v roce 2010 jsem odevzdával Arcidiecézi pražskou do rukou svého nástupce, arcibiskupa Duky.

Na vašich webových stránkách www.kardinal.cz jsou ale stále nová a nová data událostí, jichž se zúčastňujete. Program si stanovujete sám?

V diecézi se nezúčastňuji běžné pastorace, protože arcibiskup má ke své práci ještě dva biskupy pomocné a je tam i generální vikář, takže pro pastoraci a běžnou práci v diecézi je dostatek sil. Myslím si, že je vhodnější, abych do chodu diecéze nezasahoval a nevstupoval. Každý nástupce vždy má rád volný prostor pro svou práci a pro své rozhodování. Ostatně existuje i církevní dokument, v němž se doporučuje, aby emeritní biskup nebydlel na stejném místě, kde pracoval, čili na biskupství. Jde jistě o starou zkušenost a myslím, že je moudrá. Když biskup zůstane bydlet tam, kde pracoval, tak samozřejmě spolupracovníci a lidé okolo se při jakémkoli novém rozhodnutí vždy dívají a obracejí se k němu a pozorují jeho reakci. A to se mi zdá málo vhodné. Přestože mě můj nástupce zval, abych zůstal, poděkoval jsem a vystěhoval se, aby on měl prostor a já své pohodlí. Takže bydlím na Hradčanském náměstí v jednom z kanovnických domů, kde mi arcibiskupství připravilo bydlení, a jsem tam spokojený. Mám to ani ne 300 metrů do arcibiskupství, kde je také kuchyně, v níž se vaří pro všechny zaměstnance a mohu tam chodit na oběd. Jinak si dělám hospodyni sám, snídani a večeře si snadno připravím. Sestry, které jsou na arcibiskupství, mi přijdou jednou za týden poklidit a postarat se o prádlo.

Nezúčastňuji tak aktivně práce v diecézi, ale mám hodně přednášek jak v Čechách, tak velmi často v Německu. Od roku 1994 až do loňského roku jsem byl celosvětovým moderátorem biskupů v rámci hnutí Fokoláre, takovým koordinátorem, což mimo jiné znamenalo být alespoň dva měsíce mimo republiku na různých setkáních, předsedat jim, koordinovat, což bylo dost náročné.

V minulých týdnech jsme byli svědky velmi neobvyklého jevu, a to abdikace Svatého otce. Jak vy osobně vnímáte abdikaci Benedikta XVI.? Může být tato abdikace pro některé starší nemocné kněze demotivující? Nebo může být naopak inspirativní pro to, jak hodnotit své síly?

Papeže Benedikta XVI. jsem potkával poměrně často, takže jsem viděl, jak mu v poslední době ubývají síly i zdraví. Naposledy jsem se s ním setkal deset dní před jeho abdikací. Měli jsme nějaké setkání v Římě a byl jsem velmi překvapen, jak papež, lidově řečeno, sešel. Při audienci jsem s ním hovořil a viděl jsem, že je jako vetchý stařec. Takže jeho krok mě nepřekvapil, naopak. Když jsme se s ním později loučili, řekl jsem mu, že si jeho rozhodnutí velmi vážím. Řekl jsem to záměrně, protože někteří jeho krok kritizovali. Řekl jsem, že jde o výraz jeho opravdové lásky k církvi, že se nechce za každou cenu držet na tomto vysokém postu, když cítí, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje plně realizovat poslání, které měl. Například nyní bude v Rio de Janeiru Světový den mládeže, a tam by vůbec nemohl jet. Lékaři mu již dlouhé cesty, zejména za moře, zakazovali. Ve své činnosti by byl znovu a znovu omezován právě neutěšeným fyzickým stavem, takže kladně hodnotím jeho odvahu abdikovat. A myslím si, že pro biskupy i jiné lidi, a to nejen v církvi, kteří jsou na určitých postech, může být jeho abdikace povzbuzením. Jestliže někdo cítí, že nemá sílu, tak nemá cenu se za každou cenu držet židle.

Při minulém konkláve před osmi lety jste patřil k favoritům na post Svatého otce. Přál jste si být zvolen?

Já se nedomnívám, že jsem byl favoritem.

Média to uváděla…

No jo, média (pousmání). Média mluví leccos. Já znám situaci v kardinálském sboru a dovedu srovnávat, a rovněž mám určitou sebekritičnost. Favoritem jsem nebyl, i kvůli věku, když už. 

Jak jste tehdy prožíval konkláve, které je pro běžného smrtelníka opředeno rouškou tajemství?

Byla to pro mě jedinečná životní zkušenost. Poprvé jsem se zúčastnil konkláve a jeho přípravy. Papež zemřel a my jsme čekali na pohřeb. Je-li papežský stolec neobsazený, jsou za chod církve odpovědni kardinálové, kteří církev řídí a dělají důležitá rozhodnutí. Byl to velký zážitek. Všichni jsme se sešli, připravovali a poznávali se. Abychom se lépe poznali, protože i to bylo součástí přípravy na volbu, dostali jsme své životopisy. Při setkáních jsme tehdy, stejně jako nyní, hovořili o situaci v církvi, o problémech, aktivitách, co je potřeba udělat a jakým způsobem.

Obrovský a jedinečný zážitek pak byl, když jsem před osmi lety mohl vejít v slavnostním průvodu do Sixtinské kaple, usednout a složit přísahu: „Solum Deum prae oculis…“, tedy že budu mít před očima jen Boha a že se nenechám ovlivnit žádným lobby a žádnou silou zvenku… Jedinečným zážitkem byl i samotný průběh konkláve. 

Co můžete o konkláve prozradit?

Kardinálové sedí v lavicích podle určitého pořádku. Podle věku, doby volby a podobně. Každý kardinál-volič obdrží hlasovací lístek, kam napíše jméno svého kandidáta. Lístek je obdélníkový a v horní části je latinsky předtištěno: „Eligo in Summum Pontificem“, neboli volím za nejvyššího pontifika. Jméno by kardinálové měli napsat tak, aby nebylo možné určit pisatele. Dvakrát přeložený lístek pak v předem stanoveném pořadí osobně odnese k oltáři. Tam latinsky pronese:„Dovolávám se za svědka Krista Pána, který mne bude soudit, že odevzdávám hlas tomu, jehož před Bohem považuji za hodného zvolení.“ Poté vhodí volební lístek do urny na oltáři. Hlasy sčítají kardinálové skrutátoři ihned po skončení hlasování. Není-li dosaženo povinné dvoutřetinové většiny, přistoupí se okamžitě k novému kolu. Denně mohou být čtyři skrutinia. Po třech dnech bezvýsledného hlasování je pracovní program na den přerušen. Následuje nová série skrutinií. Při třetím opakování kardinálové přistoupí k tajnému hlasování, při kterém ke zvolení papeže stačí nadpoloviční většina hlasů. Konkláve končí v okamžiku, kdy nově zvolený papež vysloví souhlas se svým zvolením.

Jak je to s pálením hlasovacích lístků?

Vzadu jsou postavena obyčejná železná kamna, asi takhle vysoká (kardinál ukáže přibližně 110 cm), a v nich se pálí hlasovací lístky. Samozřejmě, že pálením samotných lístků by se nevytvořil takový či makový kouř, takže se přidávají chemické přísady, aby kouř dosáhl té barvy, jaké je třeba. Když jsem se zúčastnil konkláve v roce 2005, ještě s několika kardinály jsme se běželi podívat, jak se lístky pálí. Byli jsme zvědaví a chtěli být u toho. Nebylo to nic tajemného. Hodili tam lístky, něco k tomu a šlo se dál… (úsměv)

Připouštěl jste si tehdy své zvolení?

Na to jsem ani nepomyslel (a mávne rukou). Opravdu. 

Přesto, měl jste připraveno své jméno, kdyby tento případ nastal? Slyšel jsem, že každý kardinál by měl mít vybráno své jméno předem.

To říkají média. Já si myslím, že jej dopředu neměl vybrané ani kardinál Ratzinger.

Myslíte si, že byl kardinál Ratzinger v roce 2005 překvapen svou volbou papežem?

Myslím, že ani ne. On byl naprosto prominentním kandidátem, protože byl před našima očima celý ten čas. On byl děkanem kardinálského sboru, tedy předsedal našim shromážděním, pohřbíval papeže Jana Pavla II., předsedal liturgii na zahájení konkláve, čili on byl pořád jakoby vyčnívající.

V jakém okamžiku vůbec poprvé zazní jméno nového papeže?

Při průběhu volby má každý kardinál před sebou seznam kardinálů. Když jsou předčítána jména, každý kardinál si může dělat čárky a sledovat průběh volby. Při posledním kole před osmi lety, kdy kardinál Ratzinger získal 73 hlasů, tedy dvoutřetinovou většinu, tak to v sále zašumělo. V tu chvíli všichni věděli, kdo byl zvolen. Celý proces pak přesto pokračuje až do konce. A ještě jedna zajímavost, jednotlivé seznamy s poznámkami se na konci musejí odevzdat a spálit spolu s lístky.

Letos jsem si uvědomil, že poslední sčítací seznamy se zapečetí a uloží jako tajemství. Papež, který je zvolen, dostane balíček jako secrétum, jako tajemství. Takže jsou někde uložené.

Co si myslíte, že ovlivnilo nebo rozhodlo letošní volbu Svatého otce? Přeci jen, alespoň podle médií i sázkových kanceláří, kardinál Bergoglio nepatřil k horkým favoritům.

Jistě je mnoho faktorů, které volbu v tomto směru ovlivnily. Nějaký hlas, a to nevím, jak se ten hlas dostal ven, řekl, že kardinál Bergoglio byl již před osmi lety, tedy při minulém konkláve, na druhém místě. Já to nemůžu nijak potvrdit, protože konkrétní jméno si nepamatuji, ale vím, že jeden latinskoamerický kardinál skutečně měl mnoho hlasů. Možná to byl Bergoglio, ale potvrdit to nemohu. 

Co říkáte jeho nynějšímu zvolení?

Já jsem jeho zvolení neočekával, protože jsem jej prakticky neznal. A bylo mnoho kardinálů, kteří Bergoglia neznali, protože on často do Říma nepřijížděl. Ani nevím, z jaké kongregace byl. V Římě jsem jej často nepotkával.

Jak a kde se kardinálové potkávají?

Když je jmenování a ustanovení kardinálů, tak se v Římě sejdou všichni kardinálové na mši. Nově ustanovený kardinál se pak se všemi ostatními osobně pozdraví. Nebo když jsou v Římě velké slavnosti. To se kardinálové také sejdou a kolem oltáře svatého Petra. Ale kardinálů je tolik, že je těžké si je všechny pamatovat, zejména ty ze vzdálených zemí, které často nevídáte.

Už jste se s novým Svatým otcem potkal?

Před jeho zvolením nejspíš ano, ale neidentifikoval jsem jej. Samozřejmě jsem se s ním setkával v generální kongregaci před konkláve, pozdravili jsme se, ale nevěděl jsem – tohle je kardinál Bergoglio. Setkal jsem se s ním ale po jeho zvolení. Hned po ukončení konkláve měl ještě v Sixtinské kapli mši s konklávisty, kteří ho volili, druhý den měl setkání s námi všemi v Klementinském sále, kde se obvykle papežové setkávají s biskupy nebo s kardinály. Šli jsme za ním spolu s arcibiskupem Dukou předat mu zvací dopis na Velehrad a osobně jej pozvat. Když se mě ptal na jméno a já mu odpověděl, povídá: „A, umývač oken.“ Já byl úplně šokovaný, že papež z Argentiny tohle ví, a na moji otázku mi řekl, že četl můj životopis. (Pozn. aut.: V roce 1990 vyšla ve francouzštině kniha o kardinálu Vlkovi pod názvem Umývač oken – arcibiskup pražský, která byla zpracována na základě jeho přednášky v Miláně o českých zkušenostech z komunismu. Přeložena byla do i do španělštiny a dalších několika jazyků, kromě češtiny). Takže tohle bylo pro mě velkým překvapením.

Často zmiňujete sdělovací prostředky. Jak velkou roli hrají při volbě papeže?

Před letošním konkláve byl dlouhý čas, během něhož média mimořádně, jako nikdy předtím v moderní době, referovala o církvi a udělala velikou katechetickou službu.Trvalo relativně dlouho, než se sdělovací prostředky dočkaly konkláve, a tak hovořily o nejrůznějších aspektech života církve. Myslím si, že udělaly velký kus práce, ale mohou působit i negativně. Média mají obrovskou sílu, protože masírují, prosazují určitý názor. Média měla své kandidáty, které stále dokola omílala a prezentovala, a v tomto okamžiku se ukázala jedna velmi důležitá věc. Po zahájení konkláve jsou kardinálové v uzavřeném prostoru bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem. Nesmějí používat ani mobilní telefony. Toto opatření se nyní ukázalo jako důležité, protože konklávisté nebyli masírováni médii a byl vytvořen prostor, aby každý kardinál byl sám se svým svědomím a vědomím a před Bohem uvažoval a rozhodoval se. Takže nevolila média, ale Duch svatý.

Byla letošní volba něčím zvláštní, výjimečná?

Volba byla mimořádná v tom, že kardinál Bergoglio si zvolil jméno František, které nebylo nikdy použito. A toto jeho jméno vlastně ukazuje jeho program. Svatého Františka zná mnoho lidí, i nevěřící. (Pozn. aut.: František z Assisi patří mezi nejvýznamnější, nejznámější a nejoblíbenější svaté. Nejdůležitějšími prvky jeho víry byla chudoba a láska ke Kristu. Svým upřímným životem se zasadil o upevnění těchto hodnot, které ve středověké církvi prožívaly krizi. Na dlouhá staletí se stal vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu. – Zdroj: Wikipedie).

Přitom nejde o program, který si Bergoglio vzal teď, po své volbě, ale je to výraz jeho charakteru, jeho linie, jeho orientace. Není to gesto, jde o projev jeho smýšlení, jeho srdce, jeho duchovního života. Takže když vyšel na balkon baziliky svatého Petra a řekl: „Buona sera – dobrý večer,“ tak všichni z toho byli paf, šokováni, protože papež takhle nikdy nezdravil. Rovněž se nenechal obléct do parádního oděvu a když mu dávali extra parádní štolu na požehnání, tak ji ceremoniáři, jak jsem slyšel, odmítl.Takový on prostě je.

Myslel jsem, že existuje určitý protokol o tom, co musí mít papež v určitých, zejména významných okamžicích na sobě. Nebo ne?

Doposud si to mysleli všichni. A papež František ukázal, že nemusí.

Nejde o určité znamení pro všechny lidi, že bychom měli jít více k samotné podstatě?

Určitě. Papež František na vnější projevy parády prostě není. Nenosí červené boty a červené ponožky. Nic. Tohle on nebere. Jde o určitou tradici, určitá vnější znamení jsou třeba, ale je nutné rozlišovat, co jsou znamení a co už je pouze zbytečná paráda. Tohle je znamení nové orientace, kterou on do církve přináší. A myslím si, že do situace, ve které nyní církev je, tedy pedofilní skandály a problémy s vynášením dokumentů ve Vatikánu, atd., tak do této situace najednou vstupuje člověk, který veškeré věci vidí jednoduše, který vzniklé problémy bude určitě řešit prostě, jednoduše a poctivě. Myslím si, že to je providenciální, že právě nyní církev dostala takovéhoto papeže. 

Dá se klasifikovat volba latinskoamerického kandidáta jako určitý ústup nebo stagnace katolicismu v Evropě?

Kdyby byla veliká osobnost v Evropě, byla by zvolena. Volba papeže není tak politická, jak to hlásají média, není to tak, že kde je více katolíků, tak odtud bude papež. Jde o to, aby se vybraný člověk hodil do dané situace, a je úplně jedno, jestli je z Latinské Ameriky, Afriky či z Dálného východu.

Zaujala mě věta, kdy papež František vyzval k dialogu s ostatními církvemi, zejména s islámem. Myslíte si, že dialog s islámem je možný? Stojí islám o dialog?

Když hovoříme o islámu a díváme se na islám, tak musíme přesně oddělovat, a to ne vždy média dělají, že islám nerovná se terorismus. A tohle je obrovská chyba, která se dělá při posuzování islámu. Islám sám o sobě, v sobě, jako učení, tohle nemá. Jenomže islám je zneužit k mocenským postupům. Uvědomujme si, že islám po stránce kulturní je někde ve středověku. My jsme také byli ve středověku, kde se náboženství a moc spojovala a úzce spolupracovala a prosazovaly se určité politické cíle. A v téhle situaci, kulturně, oni jsou nyní. Oni nemají lidská práva a vztah k ženám, ale mají jeden moment – spojení náboženství s mocí a vnášení náboženství, své víry, mocí. A proto často, a to je potřeba si uvědomovat, muslimové přicházejí do Evropy, aby přinášeli své náboženství. Ne vždycky jsou v jejich příchodu jen sociální motivy. Oni vidí Evropu jako ateistický prostor, kam chtějí přinášet své náboženství. Neznají lidská práva, rovnost, svobodu a sami si prostor uchopují, ale druhým tento prostor nedávají. V jejich zemích působí mezinárodní společnosti, které dobývají třeba ropu, ale nemohou mít ani kaplana. Nějaká rovná reciprocita u nich prostě neexistuje. Takže muslimové přicházejí do Evropy a uvědomme si, že Berlín je druhé největší islámské město.

Ale to je asi také věc samotných Evropanů, že přenechávají svůj prostor někomu jinému, a nedávejme vinu pouze nositelům islámu, kteří tak využívají určitých mezer.

Přesně tak. Oni přinášejí víru, svým způsobem, podle svých představ. K otázce, zda je s nimi možný dialog, říkám ano. Osobně jsem slyšel některá vyznání muslimky Sharházat z Íránu, která přišla do Říma studovat katolickou teologii, aby mohla být misionářkou islámu ve světě. A když poznala křesťanství v podobě církevních hnutí, která dnes ve světě jsou a jsou známkou perspektivní víry, a když poznala přístup k víře a jejich život, přímo od ní jsem italsky slyšel: „Plakala jsem dvě noci, když jsem zjistila, že islám není největší a nejkrásnější náboženství ve světě, ale že jsou i jiná náboženství, která jsou krásná, totiž křesťanská.“ Tohle zjistila, řekla a byla to pro ni veliká bolest.

Jsme na začátku nejvýznamnějšího křesťanského období, na začátku Velikonoc. Lze vnímat poselství Velikonoc stále nově a nově? Našel byste nějaké velikonoční poselství pro čtenáře Pohody?

Když čtu denní tisk, kde se mluví o mládeži, tak mládež jako první nedostatek a bolest cítí osamocenost, nedostatek přijetí od druhých. Poselství Velikonoc znamená: Kristus z mrtvých vstalý, já jsem s vámi po všechny dny až do konce věků.

Čili Kristus vstal z mrtvých proto, aby mohl být přítomen s věřícími všude. Když se narodil a přijal lidské tělo, tak přijal tělo, které je podrobeno zákonům tohoto světa, zákonům času a prostoru a je smrtelné. A zmrtvýchvstání znamená, že Bůh proměnil Kristovo tělo tak, aby nepodléhalo času a prostoru, aby mohl být Kristus všude, se všemi a aby mohl být trvale.

Člověk má ve své DNA zakódováno, že chce být milován a milovat, že chce být přijat druhými. Jenomže ono to v současném světě není. A Kristus mrtvých vstalý tedy řekl: „Já jsem s vámi, uprostřed vás.“ Pro danou situaci, obzvlášť u mladých lidí, jde o úžasnou perspektivu, protože najednou zjistí, že tu je někdo, kdo je mi blízko, je někdo, kdo je se mnou stále, je někdo, kdo má o mě zájem, i kdyby všichni okolo neměli žádný. Čili to je poselství naděje, poselství Velikonoc.

Včera byla na pražském Hradě vztyčena vlajka Evropské unie. Mohl byste čtenářům podat váš pohled na tuto vlajku a její symboliku?

Evropská unie byla založena křesťanskými politiky, kteří své křesťanství opravdu žili. Byli to Robert Schuman, Konrad Adenauer a De Gasperi. Oni chtěli Evropské společenství, které by zabránilo opakování hrůz 2. světové války. Nejen ekonomické společenství, ale především společenství národů. A na začátku 50. let chtěli i nějaké znamení, symbol. Sešlo se asi 150 návrhů, které byly dány stranou, dokonce se na nich objevil i kříž, ale tito „otcové“ EU nechtěli nic podobného. Nakonec byla vybrána vlajka podle návrhu Arsena Heitze – kruh z 12 zlatých hvězd na modrém poli. Ke svému návrhu uvedl, že se nechal inspirovat 12. kapitolou knihy Zjevení sv. Jana, kde se říká: „Ukázalo se veliké znamení na (modrém) nebi: žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy…“ Není pochyb, že tou ženou je vítězná, neposkvrněná Panna Maria. V apokalyptické řeči „oděná sluncem“ znamená oděná mocí boží, silou boží, a „měsíc pod nohama“ tu znamená vítězící, šlapající po symbolu zla, jehož je měsíc v apokalypse znamením, protože jeho světlo je chápáno jako falešné, zdánlivé, není vlastní, jen odražené. A číslo 12? To bylo číslo společenství – 12 kmenů Izraele, 12 apoštolů, 12 měsíců v roce, 12 hodin, 12 hvězd kolem hlavy Panny Marie. Tento symbol provází dějiny.

Takže nad Evropou a nyní i nad naším Hradem vlaje vlajka, která je symbolem božích sil, symbolem, řekl bych, biblickým, a docela ladí s prezidentskou standartou, kde je napsáno „Pravda vítězí“. Doslova to je „Pravda Páně vítězí“, protože to je heslo husitské a symbol moci boží Panny Marie nad naším Hradem, takže to je určitě zajímavé.

Myslíte si, že se v brzké době dočkáme znovuobnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí?

Společnost je v mnoha záležitostech a směrech neinformována o věcech tak, jak jsou, a nehledá pravdu. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nebyl symbolem habsburského režimu, nesouvisí s popravou 27 pánů po Bělohorské bitvě, ale šlo o poděkování za vítězství Pražanů proti švédskému vpádu v roce 1648 a za jejich ochranu. Jeho základní kámen byl položen 26. dubna 1650 a s Bílou horou nemá vůbec nic společného, ale lidi takovýto blud šíří. Ve jménu tohoto bludu jsou někteří lidé proti znovupostavení tohoto sloupu, přitom jde o symbol ochrany či záchrany Prahy. Architekti z hlediska uměleckého říkají, že Mariánský sloup k Praze patří a byl tam dříve než pomník Husův, a že by bylo dobré jej postavit. Ani pomník Jana Husa není v rozporu s Mariánským sloupem, protože i jak říkají historici, Hus umíral na hranici jako katolický kněz a na jeho rtech byla poslední modlitba: Zdrávas Maria. Mimochodem, Mariánský sloup zde stál od roku 1650 do roku 1918, kdy byl násilím svržen, takže tři roky stál společně s pomníkem mistra Jana Husa, který byl na Staroměstském náměstí postaven v roce 1915. Čili tahle dvě znamení se navzájem shodnou, jen lidé se shodnout nemohou.

Text: Roman Růžička