V lázních jste s manželkou a v době, kdy zde má soustředění vaše sparťanská „19“. Je to náhoda, nebo záměr? Jste zde soukromě, nebo služebně?

Tak půl na půl. Z titulu své funkce mám ve Spartě na starosti koncepci celého klubu, všech týmů a chci vidět, jak naši trenéři pracují. Také chci mluvit s nimi i s hráči a soustředění je pro pohovory ideální. A protože jsem s sebou vzal manželku, je pro mě zdejší pobyt služební i soukromý.

V Lázních Aurora ale nejste poprvé. Pokud vím, v zimě jste zde byl na inspekci.

Asi před tři čtvrtě rokem mi Mirek Krieg, jeden z našich trenérů, říkal o třeboňských lázních, že bychom je mohli využít k soustředění. Přijel jsem se podívat a řekl, že to tu je hodně pěkné, super. Pak zařídil zimní soustředění, které se nám velmi osvědčilo, proto jsme se rozhodli i pro letní. I když v létě získat místo v třeboňských lázních je trošku problém, ale podařilo se. A po nynějším pobytu chci, aby sem pravidelně jezdila všechna naše mládežnická mužstva. Od juniorky po mladší žáky.

Znamená to, že „áčko“ v Třeboni neuvidíme?

Pravděpodobně ne, ale z úplně jiných důvodů. Naše „áčko“ jezdí na soustředění do zahraničí, kde může hrát kvalitní přípravná utkání s jinými než českými kluby. Ale přemýšlím, že je sem pošlu na regenerační program, s tím, aby zde využívali možnosti hrát i jiné sporty než jen fotbal.

V Třeboni je Sparta poprvé, respektive nyní podruhé, ale určitě jezdila na svá soustředění do jiných lokalit.

Ale ne do tak pěkných. Myslím to upřímně. Týmy jezdily například do Písku, Chotýčan, byly tam zvyklé, líbilo se jim tam, ale tady se jim líbí nejvíc. Říkají, že to tu je skvělé. Já to mohu jen potvrdit. Na druhou stranu, když jsem tady, ptám se personálu i hostů lázní, co si myslí o našich hráčích, a jsem rád, že je hodnotí jako slušné kluky. Víte, přijede sparťanské mužstvo, o kterém se leckdy mluví jakkoli, a tady slyším, že jsou slušní, což potěší. 

Zřejmě jsou ve Spartě zvyklí poslouchat a sekat latinu, protože konkurence je u vás určitě obrovská.

Morálka se uvolňuje v celé společnosti. Ale je pravdou, že hodně záleží na lidech, kteří mladé kluky vedou, a myslím si, že ve Spartě máme trenéry, vedoucí mužstev a další lidi na vysoké úrovni. Něco vám řeknu. My jsme ve Spartě vypracovali úplně novou koncepci a nejdůležitějším faktorem pro výběr hráčů je charakter. Absolutně nejdůležitější. A když naše kluky chválí, jsme rádi, že se nám koncepce osvědčuje. Navíc, naši mladí hráči vnímají i vstřícnost zaměstnanců lázní, která na ně pozitivně působí. 

Chybí vám nebo postrádáte v třeboňských lázních něco, co byste potřebovali k dokonalosti své přípravy?

Je zde všechno, co potřebujeme, naopak ani vše nedokážeme využít. Pouze máme své maséry a fyzioterapeuty, ale využíváme regeneraci, ta je vynikající, hráči si chválí stravu, ubytování. Je to tu skvělé. Jde o lázně, které jsou výborně vybavené. V budoucnu bychom mohli využívat, a i kvůli tomu jsem tady, některé procedury.

Na třeboňských lázních je dobré i to, že vše máme prakticky „pod nosem“. Navíc v místech, kam jsme dřív jezdili, nebyly ani haly, které potřebujeme hlavně v zimě. A když už máte tým pohromadě a někam jedete, musíte přípravu využít maximálně. Možnosti, které nám nabízejí Lázně Aurora, jsou téměř optimální. 

Vy osobně jste z trenérské lavičky odešel do manažerského křesla. Kde se cítíte lépe? Jaká je nynější náplň vaší práce ve Spartě?

Mám nějakou historii a něčím jsem prošel. Řídil jsem celý klub, ale také firmu s více než 200 zaměstnanci. Když jsem přišel před rokem a půl do Sparty místo Jozefa Chovance, tak jsem dostal funkci generálního sportovního manažera, a to se nám asi příliš nepovedlo. Zodpovídal jsem za výkon týmu, ale máte tam trenéry, kteří vlastně tým řídí. Bylo to složité. Nyní jsem ve funkci sportovního ředitele a mám na starosti koncepci klubu. Udělali jsme ji a já věřím, že co se týče veškerého sportovního dění, je to nejlepší, co může pro Spartu být. Myslím si, že koncepce je podobná Barceloně, Bayernu či Liverpoolu, ale je šitá na naše podmínky.

Řekl jste „pro Spartu“. Znamená to, že v Bohemce, Dukle, Baníku, Slavii nebo Dynamu by tato koncepce nefungovala? Nebo by musela být postavena jinak?

Koncepce, podle které se nyní trenéři řídí, by fungovala asi všude, ale musela by se udělat na míru. I když je hodně živá, takže by uspěla i v klubech s menším finančním zázemím. Koncepce má základních asi 80 stran a ještě má různé přílohy a každý řádek je důležitý. Je rozpracována do velkých podrobností, ale principiálních. Trenéři si mohou dělat korekci, ale principy musejí dodržovat. Je dobře, že jsme tady, protože právě zde si společně popovídám jak s trenéry, tak hráči, s nimiž se třeba půl roku nemám možnost vidět. Pro mě tak vzniká i zpětná vazba, což je důležité pro další práci. 

Mluvíte o nové koncepci, kterou jste připravoval. Je dlouhodobá? Kam směřuje?

V posledních letech se hodně mluví o Barceloně, kde řekli, že změnili koncepci a výsledky se dostavily po osmi letech. Německý fotbalový svaz rozpracoval novou koncepci po jejich nevydařeném Euru 2004, kdy nepostoupili ani do čtvrtfinále. Řekli si, že musejí začít vychovávat 15letou mládež pro fotbal, který se bude hrát za šest let. Přizpůsobili tomu všechno. Vytvořili podmínky, stanovili, jak mají hráči vypadat, jaký mají mít potenciál. Udělali novou koncepci a výsledky se dostavily už za čtyři roky, protože to jsou Němci. A na pomoc si k tomu vzali Američany! Konkrétně Forsythe, který dělal s Klinsmannem. A měl výsledky podpořené měřením německým fotbalovým svazem. Například celé německé národní mužstvo se na základě jeho práce zlepšilo rychlostně na 30 metrech o šest procent!

Náš český přístup je, že fotbal je jednoduchý, může jej hrát každý a buď to umí, nebo ne. Fotbal je jednoduchý, ale musíte dokonale zvládnout právě ty jednoduché detaily. Některé faktory jsou důležité, jiné míň. A teď vám řeknu český příklad. Forsythe přednášel v Olomouci, jenomže z přednášky bylo minimum výstupů. Vezl jsem jej pak do Prahy na letiště a probrali jsme všechno možné. Celkem jsme se shodli, co všechno by hráči měli znát, umět, jejich schopnosti, jak se fotbal vyvíjí. Řadu poznatků jsem pak zapracoval do nové sparťanské koncepce. A když se bavíme o vývoji fotbalu, tak jeden drobný, ale podstatný detail. Před 20 lety děti sportovaly přibližně 20 hodin týdně. Sportovaly, tělo bylo v pohybu, zapojovaly fantazii při tvorbě hry. Dnes možná chodí do klubu, na tréninky, takže sportují pouhých 10 hodin týdně. To jsou poloviční a jednostranné dávky, poloviční čas, který věnují sportu. Když k vám přijdou do oddílu, vezmete je. Ale přitom chcete, aby měly větší výkonnost než děti před 20 lety, což znamená, že vy jako trenér musíte svoji práci dělat minimálně dvakrát efektivněji. Musíte precizně dbát na správné návyky, protože špatné se pak těžko odstraňují, čímž se i vzájemně ztrácí čas, který je potřeba věnovat rozvoji sportovce.

Mluvil jste o Barceloně a její koncepci. Nyní to však vypadá, že slavná Barca ustupuje z výsluní.

Koncepce musí být živá. Barcelona měla velmi úspěšnou koncepci, ale fotbal se stále vyvíjí, takže u nich nastaly drobné problémy, které však brzy vyřeší. Zato u nás… My nemáme koncepce, ale klišé. Stále si říkáme, že jsme malý národ, že nemáme ekonomiku. A když nás porazí jiný národ, který je na tom ještě hůř než my, tak to ani nevyhodnocujeme. Navíc máme různé fotbalově politické dohady a války, včetně korupce.

Dobře, ale neříkejte, že v Itálii, Německu, Nizozemsku, Španělsku nebo Anglii neexistují politické vlivy a zákulisní tlaky.

To neříkám. V Německu klidně zavřou rozhodčí, v Itálii pošlou klub o jednu dvě soutěže níž. Jenomže oni mají fotbal nastavený trošku jinak. Ve fotbalových státech se totiž uznává odbornost, která je podložena analýzami, výsledky, vývojem. Trenér, který má za sebou výsledky a úspěchy a přijde s něčím novým, není zesměšňovaný, protože něco dokázal. V takových případech dochází k diskuzi. U nás se nadčasové věci mediálně ponižují místo toho, aby se o nich diskutovalo.

Jak se díváte na častou výměnu trenérů? Jeden půlrok či rok jej klub nosí na ramenou a v další sezoně, po pěti nevydařených zápasech, jej vyhodí. Jestliže jeden rok má úspěchy, tak něco asi umí. Navíc ne vždy za špatné výsledky může trenér.

Mluvili jsme o koncepci. U nás v Čechách ale téměř žádná koncepce není. Ať uděláte cokoli, tak to děláte na podkladě skutečnosti prostředí. Když chcete uspět, tak záleží jestli teď, nebo výhledově, a stanovíte si nějakou koncepci. Může vám nevycházet, tak si ji upravíte. Jenomže u nás v podstatě žádná koncepce není. Příklad: Hledáme trenéra národního mužstva. Máme čtyři kandidáty, ale každý je úplně jiný, každý má za sebou úplně jinou historii, každý vidí fotbal jinak, má o něm jiné představy, má důležitější, jiné faktory. Kdybychom měli koncepci, víme, jaký konkrétní fotbal chceme v našich podmínkách hrát. Třeba podobný německému. Tím pádem je jasné, že potřebujeme trenéra, který má tento styl hry v krvi, ví jak to udělat, čeho se vyvarovat, jaké typy hráčů potřebuje, jak konkrétní systém funguje.

Z vašich slov mám dojem, že chybí především koncepce na svazu. Týmy asi nějaké mají, ale chybí centrální, nosná, pro reprezentaci.

Vždyť vám to říkám. Například náš nejúspěšnější trenér – Karel Brűckner. Jasné úspěchy, ale co udělal pro vývoj českého fotbalu? Vedl dobře národní mužstvo. Ale proč své poznatky a zkušenosti nepředával na nějakých seminářích? Jednou za dva roky řekl, jak to bylo na mistrovství Evropy, a to bylo vše. V koncepci by mělo mimo jiné být, že trenér nároďáku povede školení ostatních trenérů. Prostě potřebujeme mít ujasněnou cestu, po níž máme jít, abychom byli úspěšnější.

Říkal jste, že se mohu ptát na cokoli. Poodhalte vaši sparťanskou koncepci. Kdy má přinést ovoce? Sparta byla tři roky za sebou sice druhá, ale bez titulu. A pokud vím, tak jiné než první místo je pro Spartu neúspěch.

Koncepci vlastně načal Lukáš Přibyl, který před rokem a půl předčasně zemřel. On ji načal a my se snažíme v ní pokračovat, abychom uspěli. Majitel klubu, pan Křetínský, s touto koncepcí souhlasil a je nastavená od mládeže po „áčko“, pro všechny týmy. Byť je živá, všechny týmy se jí musí řídit. Už jsem říkal, že jde o principy, ale je živá, musí vyhovovat a vyhovuje všem. Přitom má volné pole, takže například můžeme hrát rozestavění 4-2-3-1, 4-3-3 nebo 4-4-2. To všechno připouští, ale jsou v ní zásady pro každého hráče, trenéra, asistenta, doktora, maséra, které musí splňovat. Uvedu příklad maséra, který nechtěně může narušit výkonnost týmu tím, že k němu přijde hráč, který nebude postaven. Bude mu to líto, postěžuje si a masér mu třeba řekne: No, trenér je blbej a stejně za měsíc končí. Tím může působit na hráče. Prostě každý člen klubu musí dostatečně rozumět své roli, musí být jasný soulad, nesmí být žádná negace.

Jak vypadalo vaše působení v Dynamu Moskva, kde jste působil jako trenér? Existovala nějaká koncepce?

V Dynamu se tehdy začínalo a byl tam chaos. Sportovní ředitel chtěl, abychom hráli fotbal jako za dob Valerie Lobanovského (80. léta). Já mu říkal, že to už je dávno, že sice byl výborný, nadčasový, ale už je to dávno. Mé působení v Moskvě bylo smolné. Podepsal jsem smlouvu a měl slíbené nějaké hráče, jenomže týden po podpisu zavřeli Chodorkovského, majitele hlavního sponzora, a byl problém. Rozprodali hráče, žádné nekoupili, tak jsem povolal pár českých kluků. Dostali jsme se do problémů. Možná bychom je jakž takž zvládli, ale zároveň tam byli dva Jugoslávci a chtěli do Dynama dostat dalšího, chtěli ovládat tým… 

V tom ke stolku přišla manželka Jaroslava Hřebíka Dana. S kufry, připravená k odjezdu a povídá: Dobrý den, promiňte, ale už je 11 hodin pryč, už musíme jet. Máme být ve 13.00 v Praze, kde na nás čeká celá rodina na oslavách narozenin vnučky.

Jaroslav: Ještě tři minutky a pojedeme. To stihneme.

Dana: Ne, ne, nepojedeš 150. Víte, já vím, že bychom to stihli, ale kdo to pak má s ním v autě vydržet?

Otočil jsem se k paní Hřebíkové: Dobře, jenom mi dovolte otázku na vás: Jak se vám líbilo v třeboňských lázních?

Dana: Líbilo, bylo to tu super. Všechno. Lidi jsou zde příjemní, prostředí nádherné. Dnes nechápu, že jsme sem nejezdili dřív. Krásná dovolená, lepší než u moře. Určitě sem zase přijedeme.

Poté jsme šli udělat foto před budovu lázní a Hřebíkovi odjeli. Za půl hodiny mi zazvonil telefon: Dobrý den, tady Hřebík. Nezlobte se, ale já ve stolku zapomněl telefon… Vrátil jsem se do zimní zahrady, ale iPhone tam už nebyl. S portýrem jsme zkontrolovali i pokoj, ale nic. Když jsem nepříjemnou zprávu volal zpátky Jaroslavu Hřebíkovi na manželčin telefon, byl zklamaný, ale řekl, že to je jeho chyba a se ztrátou se smířil. O dvě hodiny později mi volal znovu, že jedna dobrá duše jej našla a že si jej druhý den v lázních může vyzvednout.

Text: Roman Růžička